Co pro vás osobně znamená 25. výročí událostí 17. listopadu?

Sametová revoluce je pro mne symbolem jednoty a touhy po svobodě. Až později se ukázalo, že otevření hranic a to, že může každý bez obav říkat, co si myslí, nestačí. Že to neznamená automaticky i větší spokojenost. Svoboda je především o odpovědnosti. Je to šance a prostor, který můžeme využít a dát mu smysl.

Samotný 17. listopad bývá někdy popisován jako spontánní výstřik vůle nespokojených občanů, kteří již nechtěli žít v zahnívajícím režimu. Alternativní teorií je, že ekonomicky vyčerpaný režim se sám zhroutil poté, co ho opustila Moskva. A existují i konspirační teorie popisující účast tajných služeb. K jakému vysvětlení se přikláníte vy?

Rozhodně nejsem příznivcem konspiračních teorií. Drtivá většina občanů si přála konec totalitního režimu. Jistěže k tomu přispělo jeho ekonomické a ideologické vyčerpání, ale byla to především vůle a odvaha lidí vyjít ze svých ulit a za veškeré změny se postavit.

Vykročila naše země v první dekádě po převratu správným směrem? Co soudíte o klausovské transformaci a privatizaci? Co se mělo z hlediska ekonomických modelů dle vás udělat jinak a lépe?

Václav Klaus, jako tehdejší ministr financí, si velice dovedně téma transformace přisvojil. Jeho snahu maximálně urychlit celou privatizaci lze s odstupem let označit za největší selhání celé tehdy vládnoucí pravice. Tehdejší kabinet připustil, aby se namísto zodpovědných vlastníků, co podniky dlouhodobě budují, mnohde objevili šíbři, kteří je spíše tunelovali. Zisky těchto „rychlokvašných kapitalistů“ byly zcela soukromé a ztráty platil stát. Tedy my všichni. S důsledky tohoto neregulovaného kapitalisticko-socialistického hospodaření se bohužel potýkáme v různých podobách dodnes.

Měla být dle vás hned po revoluci zakázána komunistická strana? A pokud jde o lustrační zákon a vypořádání s lidmi, kteří se podíleli na minulém režimu, bylo očištění politiky, společnosti a bezpečnostních složek dostatečné?

Úvahy o zrušení Komunistické strany Československa se objevily již v průběhu sametové revoluce v roce 1989, a to i uvnitř této strany. S ohledem na tehdejší vývoj nebyly však akceptovány, protože existovala obava, že by tak mohl být narušen nekrvavý proces změny politického režimu. Zároveň je nutné vnímat i to, že tak mohl být velmi zkomplikován odchod sovětských okupačních vojsk z našeho území. Dnešní strašení komunismem vnímám spíše jako zástupné téma, které mnohdy slouží k ideologické diskreditaci politických protivníků.

Jak hodnotíte jednotlivá volební období a jednotlivé vlády, které přišly po vládách bezprostředně transformačních, tedy po vládách Václava Klause?

Jako důležité mezníky vidím náš vstup do Severoatlantické aliance v roce 1999 a naše přijetí do Evropské unie v roce 2004. Hodnocení jednotlivých vlád bych však nechal analytikům, ekonomům a politologům. Lze si totiž jen velmi obtížně představit, že bych jakkoli chválil Topolánkovu a Nečasovu vládu. Nevyzkoušené experimenty v sociálním, penzijním i zdravotním systému a především škrty, které doslova podlomily celou naši ekonomiku, kritizovala tehdy nejen ČSSD a odbory, ale i podnikatelé a představitelé zaměstnavatelů. V tomto smyslu souhlasím s tezí, že úspěšná vláda se pozná tím, že se snaží zajistit hospodářský růst a zvýšit životní úroveň obyvatel například vyšší reálnou mzdou či důchodem.

Všeobecně bývá za největší osobnost české politiky posledních 25 let označován Václav Havel. Co o něm soudíte a co soudíte o místu, které nyní v české společnosti má? Kdo byl největší osobností pro vás?

Václav Havel byl intelektuál, který jednoznačně prosazoval náš návrat do Evropy. V tomto kontextu se mi zdá, že máme ve 20. století pouze málo takových osobností, jako byl on.

Co dobrého se v posledních 25 letech vykonalo v rámci politiky spadající do vašeho resortu a co se případně pokazilo? Kterého svého resortního předchůdce považujete za nejlepšího a kterého za nejhoršího?

Myslím, že se za dvacet pět let zcela změnil charakter Ministerstva vnitra. Dnes je to normální centrální orgán státní správy. S občany denodenně komunikuje a veškeré jeho kroky jsou dopředu předvídatelné. Policie se proměnila v moderní sbor a z té tajné již nejde strach. To jsou myslím zásadní věci. Rozhodně si nemyslím, že bylo vždy vše úplně v pořádku, ale kritizovat za chyby jen mé předchůdce by bylo laciné a populistické.

V čem má naše země po pětadvaceti letech demokracie „dobře našlápnuto“, ale co ji brzdí v případném dalším pozitivním vývoji? Co musíme v příštích letech vykonat pro to, abychom byli úspěšnější?

Česká republika je pevně zakotvena v EU a NATO. S tím úzce souvisí naše zahraniční, ekonomická i bezpečnostní situace. Celé zemi by určitě prospělo, kdyby politici přestali s neustálým vzájemným okopáváním si kotníků, neslibovali vzdušné zámky a soustředili síly na kontinuální vývoj. Po transformaci nám tady zůstalo dost kostlivců ve skříni, legislativa je mnohdy komplikovaná a nepřehledná. Abychom se dostali o kus dál, musíme mít menší nezaměstnanost, menší dluh, menší kriminalitu... To jsou asi hlavní úkoly, které musíme vyřešit.

Který politik, a prosím vynechejme nyní zcela Václava Havla, kterého jsme již rozebrali, v době od listopadu 1989 naší zemi nejvíce prospěl a který ji nejvíce uškodil?

Jakékoli hodnocení politiků je nutně zatíženo subjektivním vnímáním a sympatií, kterou k dané osobě cítíme. Mělo by to proto být přenecháno historikům, kteří se nepohybují na černobílé škále, co škodí – prospívá. Osobně si myslím, že není dosud náležitě doceněn například přínos Valtra Komárka.