Pane doktore, sociální demokracie – tedy ta „původní“, které ještě zůstal Lidový dům – jedná o vstupu na kandidátní listinu s hnutím STAČILO! Jednání probíhají. Doporučil byste komunistům, kteří tvoří jádro STAČILO!, aby sociální demokraty přizvali?
Myslím, anebo jsem o tom skoro přesvědčený, že hlavním motivem sociální demokracie v jakékoliv podobě jsou dnes jen materiální statky, jejichž pokleslým symbolem je rozprodaný nebo zašantročený Lidový dům, jeho mobiliář a místnosti či místa vhodná k pronájmu. Protože okolo naší rodiny prošla poválečná SD, a jeden z příbuzných to odnesl devíti lety kriminálu, a byl jsem u hádek o obnovu strany na jaře 1968, dovolím si tvrdit, že společenství jakékoliv politické strany s fragmenty bývalé ČSSD, ať již si říkají jakkoli, je riskantní. Paradoxně se nikdo dnes nemusí zabývat „Bohumínským usnesením“ jako v minulosti, ale hlavně dluhy, které vůči nim uplatňují neúprosní dědicové pana dr. Altnera. Samozřejmě že by volební koalice se STAČILO! mohla po nějakém elegantním krasobruslařském výkonu vzniknout, ale jejím hlavním přáním by mělo být zůstat ve volbách mezi poraženými. Jak říkají ve staré dobré Anglii – Situace je sice vážná, ale nikoliv beznadějná. Ale možná, že nakonec bude jen beznadějná, ale nikoliv vážná.
Politickou nabídku obohatí také miliardář Tomáš Březina, který naříká nad výdaji a hospodařením státu. Konzultuje to s Miroslavem Kalouskem, který však říká, že „teď“ do žádné strany vstupovat nebude. Není na pravé straně spektra poněkud těsno?
Zatím se jen mluvilo a vyprávělo. Sice tolik, že z toho jde hlava kolem, ale nic podstatného a státotvorného se dosud neřeklo. Je to všechno jen slovíčkaření (logomachie) a na ta velká nepolitologická slova ještě nedošlo.
Předpokládám, že pan Březina nebude jediný, kdo k současnému, nepřehlednému chaosu řekne vážné slovo, protože všichni díky politice Fialově pětikoalice, pochopili, že už nejde jen o zábavu a cesty do Bruselu, ani o útoky na nešťastné oběti nebo potemnělé myšlenky aktuální politické třídy, ale že jde i o bankovní konta, která mohou chřadnout, chřadnout, až uchřadnou.
Že pan Březina „konzultuje“ s Miroslavem Kalouskem to jen potvrzuje, a je jedno jakou barvu bude mít vlajka, kterou možná oba zvednou nad hlavu, nebo pod kterou nastrčí někoho mediálně přijatelnějšího. A máte pravdu, že na pravé straně stojí hned několik politických manekýnů, ale úspěchu dosáhnou jen ti, kteří z toho budou schopni vytesat nějaký kvádr. Ale to by musel každý z nich být z křemene, jak říkal slavný český básník, a nikoliv jen z tvarohu, jak o něm mluví dnes slavnější olympijský judista Krpálek.
Andrej Babiš rozjel ve sněmovně tirádu na redaktora České televize Martina Řezníčka. Vyčítal mu neobjektivitu, zaujatost a přednesl analýzu plnou příkladu, kdy Řezníček skákal do řeči opozičním politikům, zatímco vládním ne. Na Babiše se strhla kritika, že se Řezníčkovi mstí za pro Babiše nepovedený prezidentský duel s Petrem Pavlem. Jak to vidíte vy coby divák?
Kdybych si měl všímat všech rozhovorů a hádanic na ČT nebo i na Prima CNN, mohl bych opakovat donekonečna stále stejná slova. Jeden z mých dobrých přátel tvrdí, že při podívané na zpravodajství vypíná zvuk, ale pečlivě sleduje obraz. To, jak se mluvící hlavy chovají, tváří, gestikulují. Tvrdí, že jejich sdělení dobře rozumí, a že se ještě ani jednou nespletl. Je to sice nadsázka, ale už jsem to několikrát zkusil a opravdu to jde. Zda je to pan Řezníček nebo obvykle trochu hysterické panny a dívky je jedno. Budiž pochváleni ti, kteří svou domnělou velikost umějí udržet v mezích slušného chování a nemusejí být citováni ani panem Babišem, ani kýmkoliv jiným.
O zvýšení koncesionářských poplatků a rozšíření jejich výběru se bude ve sněmovně hlasovat hned po novém roce. Zajímavé je, že i v ODS proti tomu roste opozice. Pokud se poplatky neschválí, bude se škrtat v počtu programů ČT, zřejmě padne ČT Sport. Co je pro ODS větší hrozba? Že voliči budou nadávat na „daň z internetu“, ještě k tomu zvýšenou, nebo že budou voliči nadávat na osekávání ČT?
Domnívám se, že pro mnoho diváků je to trochu zástupný problém, protože zvýšení poplatků není smrtelnou ranou domácím rozpočtům. Jde ale o to, že se kdekdo, zejména pak stát, snaží s touto módou zdanění čehokoliv zlepšit bezpracné příjmy a budí tím nedůvěru ve schopnost dobře hospodařit. V době krize Osmanské říše se tomu říkalo „turecké hospodářství“. Jeho projevem, mimo jiné, byla daň za opotřebení zubů tureckých vojáků, když procházeli místy a městy. Státní dluh se tím nezmenšil, ale spíše se kdekdo snažil tuto daň neplatit.
Pokud jde o to strašení ČT, že bude „osekávat svá vysílání“, to asi moc zlé krve nenadělá. Dokonce by se někomu mohlo zdát, že to ČT naopak prospěje. Horší je to s tou „daní z internetu“, protože po letech výchovy k „elektronické kultuře“ (vzpomeňme si na dočasné premiantství Estonska, a příkladů z pomlouvané ČLR), je to zase jen další hřebík do digitalizační rakve koalice. Mezi těmi dvěma nápady vlády, co zdanit víc a dřív, si občané asi nevyberou. A nadávat budou každému, kdo se v této souvislosti ukáže na veřejnosti.
Jinak, problém s ČT se zhmotňuje v diskusi, zda má veřejnoprávní televize vysílat např. Star Dance či pořady o vaření a pečení. Ředitel ČT Souček ještě před svým nástupem připodobnil zábavnou tvorbu ČT k tomu, že živočišné uhlí, které chcete servírovat malému dítěti, nakapete něco sladkého. Čili že zábavnými pořady vzniká pouto mezi divákem a veřejnoprávní televizí, na které pak divák uvidí třeba i vzdělávací pořady. Co říci k této alegorii?
Necítím se být povolán vyjadřovat se k této otázce. Jsem jen trochu zaujatý příležitostný konzument. Zaznamenal jsem, že po nástupu ředitele ČT Součka, se toho dost změnilo a mění, že to vyvolává někdy aféry, jindy aplaus, a obdivuji ho, a některé jeho spolupracovníky, že to fyzicky vydrží. Protože ať už dělají něco dobře nebo špatně, téměř vždy snímají viny z někoho jiného. To přirovnání k dětskému jídelníčku je sice roztomilé, ale neměli bychom zapomínat ani na to, že někdy z toho všeho se může také kazit žaludek a mít zažívací potíže.
Francouzský prezident Macron jmenoval premiérem svého starého spojence Francoise Bayroua. Centristického politika šmahem odmítla francouzská levice, nicméně strana Marine Le Penové mu zatím dává šanci. Ale Le Penová si nesmí moc zadat spoluprací s Macronem. Dojde tedy ve Francii ke stabilizaci?
Snad nemusíme měnit ani slovo na tom, co jsme už dvakrát vzpomínali v souvislosti s posledními francouzskými volbami. Ta pověstná „francouzská bramboračka“ se dál jen ohřívá. Občas ji pan prezident neúspěšně zamíchá odkazy na významné postavení své vlády v EU, ale i tato argumentace ztrácí svou popularitu. Dokonce se dnes už i špatně usuzuje na to, zda je to jen krize nebo systémová vada. Zatím jsem neslyšel, že by někdo panu prezidentovi vysvětlil, že když se něco dělá špatně, může to také špatně skončit. Korejská varianta se sice ještě nechystá, ale někdo by si mohl brzy začít myslet, že by se o ni mohl více než dosud zajímat.
Macron se nevzdává myšlenky, že by na Ukrajinu vstoupila vojska západních zemí. Nyní to zapadá do představy Donalda Trumpa, že po případném uzavření příměří budou tyto jednotky evropských zemí hlídat „zamrzlou“ frontovou linii na Ukrajině. Máme se z této představy radovat?
Někde jsem jen tak mimochodem připomínal, že to americké „čekání na Godota“ musíme brát s rezervou. Všechno, co dnes ze Spojených států slyšíme a co tam vidíme je trochu absurdní odkaz na politické, ekonomické a vojenské struktury, které žijí vlastním životem a nemění své zvyky nebo zlozvyky jen tak na přání někoho nového, i kdyby to byl nový prezident. Politická mapa Spojených států je příliš velká, abychom a snadno našli „zamrzlou frontovou linii“ v ukrajinské stepi, v Karpatech, na mořích Černém i Baltském. A navíc se o tom mohli bavit se státy v okolí tohoto v Německu vysněného „Lebensraumu“.
Předpokládám, že velkopanský britský plán, jak zničit a rozkulačit ruské impérium, třeba jen v rozsahu, který známe z let po Krymské válce, bude stále na této mapě a případná „zamrzlá fronta“ jen jejím dočasným řešením. Radost z toho mít nemusíme, ale to je tak akorát všechno, co můžeme dělat. A je jedno, patříme-li k českým válečníkům, mírotvorcům nebo těm, kterým je to všechno jedno.
Tu radost bychom neměli přehlédnout zejména u svých válečníků, kteří dokonce už vzali na milost Donalda Trumpa a začínají se mu, podle mého názoru dočasně, klanět. A nezapomínejme, že míra jednoho „dočasně“ je „jeden furt“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 8 čtenářů)
Souhlasíte se Zdeňkem Zbořilem?
autor: Jaroslav Polanský
frontový nevoják
