Čím je dáno rozdělení společnosti při probíhající přímé volbě prezidenta? Místem, kde člověk žije viz „Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí“, nebo existují důležitější kritéria?

Zmíněný slogan je pochopitelně snobský, nenávistný, arogantní a hluboce nedemokratický. Odráží se v něm povýšenost části obyvatelstva, která se ztotožnila s životním stylem, hodnotami a světovým názorem, jenž jim dává pocit příslušnosti ke globální elitě. Je to v zásadě velká iluze, protože Česká republika svým umístěním na periférii světového hospodářského systému žádné příslušníky globální elity nevytváří. Na to nemáme nárok. Z hlediska účastníků setkání v Davosu se nacházíme někde mezi civilizovanými lidmi a domorodci. O to intenzivněji a hysteričtěji se snaží česká konfederace kaváren vyjádřit svůj odstup od „prostých lidí práce“ z menších měst a venkova, protože tento prožitek opovržení a nenávisti je udržuje v jejich pseudoaristokratické nadřazenosti. Sparťané potřebovali heilóty, aby se cítili jako Sparťané. Čeští maloměšťáci potřebují „dezoláty“, aby si připadali jako globální vítězové. Je to velký a v zásadě smutný a tragický sebeklam společenské vrstvy, která se neustále obelhává a která si nechce připustit skutečný stav věcí.

Michael Kocáb pro Český rozhlas řekl, že nestačí, že se oba uchazeči o Pražský hrad distancují od své minulosti, ale že neměli vůbec kandidovat, protože to je plivnutí do tváře všem obětem komunistického režimu, když někdo, kdo byl členem té organizace, se dnes chce stát prezidentem. Rozdělí společnost prý tak, jak ji ani Miloš Zeman, ani Václav Klaus nerozdělili. O tom, že Andrej Babiš společnost rozděluje, se přesvědčujeme od jeho vstupu do politiky. Může to platit i pro Petra Pavla? A kdo jsou ti, co ho za „svého“ prezidenta nikdy nepřijmou?

Nemyslím si, že zásadním problémem by byla minulost Petra Pavla, protože v hloubi duše lidé vědí, že zákrutami dvacátého století se proplouvalo rozličným způsobem. Jeho kandidatura nicméně představuje výrazný mezník v řetězci zklamání a rozčarování, které českou společnost v posledních letech provázejí. Sny o velkolepém vzedmutí národních sil ve všech oblastech života se po roce 1989 nenaplnily. Růst životní úrovně byl spíše dílem obecného civilizačního pokroku než zásluhou polistopadového režimu. V roce 1963 lidé žili bezpochyby lépe než roku 1930 tak, jako se v roce 2023 těší z relativně vyššího materiálního standardu než roku 1990. Hospodářství stagnuje a vyhlídky nejsou růžové. Nadále z velké části využíváme bytový fond a klíčovou infrastrukturu vytvořenou před rokem 1989. Zelená a progresivistická ideologie dovezená ze zahraničí paralyzuje naši vzdělanost, svobodu projevu a ekonomický rozvoj. V důsledku omezení národní svrchovanosti jsme zatahováni do nebezpečného válečného konfliktu.

Vládne nám zjevně nekompetentní, arogantní a asociální kabinet. A v tuto chvíli přichází kandidát na prezidenta, jehož vystupování, rétorika a myšlenky nijak nenasvědčují tomu, že by byl schopen a ochoten aktivně se proti uvedenému marasmu vymezit. Milan Kundera napsal, že Gustav Husák nastoupil jako „prezident zapomnění“ na obrodný proces Pražského jara. Bude-li Petr Pavel zvolen, stane se „prezidentem zapomnění“ na vzletné ambice a očekávání v listopadu 1989. Proč by se měli lidé, kteří dosud nerezignovali, s něčím takovým smířit?