Jaké je z vašeho pohledu vnímání ekologických aktivistů českou veřejností?

Vnímání ze strany veřejnosti se od roku 1989 hodně proměňuje. Před listopadem 1989 byly všechny aktivity vymezující se k totalitnímu státu vnímány pozitivně. To se přeneslo i do začátku a průběhu devadesátých let a brala to tak nejen veřejnost, ale i politici a média. Po roce 1998, v době opoziční smlouvy, nastal v tomto směru ústup. Zlepšení pak bylo teprve v letech 2002 až 2006. Pak ale polopravicové vlády zahájily masivní útok na občanská sdružení, který byl tedy veden nejen ze strany prezidenta Václava Klause od roku 2003, jenž už od svého premiérského působení ochranu životního prostředí považoval za něco okrajového a tvrdil, že důležitější jsou peníze. Za situace, kdy prezident soustavně bagatelizuje stav životního prostředí a snahy o jeho zlepšování, pak logicky se pohled veřejnosti zcela rozkolísal, neboť ho ovlivňovala jednostranná masáž názorů podobných politiků a jim blízkých médií. Výzkumy veřejného mínění ovšem dlouhodobě říkají, že v očích veřejnosti jsou při hájení životního prostředí nejdůvěryhodnější obce a hned potom ekologické občanské spolky. Zájem o ochranu přírody je tedy stabilní, ale z mediálního a politického pohledu to může vypadat, že je na ústupu. Jde však jen o viditelné názory skupiny politiků, kteří by si to velmi přáli.

Při své činnosti neustále komunikujete s úřady i s politiky. Na co narážíte?

Styk s politiky probíhá na různých úrovních. Když spolky lobbují za přijetí zákona nebo jeho novelu, upozorňují politiky na problém řešitelný legislativou. Kromě toho k činnosti spolků patří také informační rovina. My ale komunikujeme s politiky prostřednictvím účasti při rozhodování, hlavně ve správních řízeních. Politici mají totiž k prosazování svých vizí k dispozici celý úřednický aparát, takže my se snažíme předkládat alternativní řešení, jako jsou třeba jiné trasy silnic, nebo ukazujeme na úplnou zbytečnost její výstavby.

Největší rozpor vidíme v situaci, když komunikujeme s úředníky, kteří by měli hájit veřejný zájem a dodržovat zákon, a navíc legálně bez korupce, a politici je tlačí k tomu, aby zákon porušovali. Úředník pak rozhodne nezákonně a spolky potom musejí hájit veřejný zájem namísto státu. Proto vítáme služební zákon, neboť úředníci předtím víc naslouchali politikům. A jelikož soudní spory většinou vyhráváme, tak se logicky politikům nelíbí, že máme pravdu a ještě ji máme potvrzenou soudním rozhodnutím. Proto pak šíří zvěsti, že neustále brzdíme nějaký rozvoj. Ano, ale jen tím špatným směrem.

Zvenčí se to ale někdy tak může jevit…

Snažíme se mnohdy zachovat ekonomické zájmy projektů, ale současně trváme na tom, aby byl dodržován zákon, byla zajištěna demokratická účast veřejnosti a zohledňovala se ochrana přírody a životního prostředí. V tom se s politiky zatím moc neshodneme, zvlášť když brání účasti veřejnosti. Například v Brně se ideologicky odlišné strany ODS a ČSSD shodly na tom, že se za každou cenu musí zabránit referendu o poloze železničního nádraží, takže jsme si ho vymohli až soudním rozsudkem.

Na jaký nejvýraznější odpor politiků jste narazili?

Bylo to hlavně v naší kritice trasování dálnice D8 přes České středohoří, kdy největší animozity byly s hejtmany Ústeckého kraje – s Jiřím Šulcem za ODS a s Janou Vaňhovou z ČSSD. Spory trvaly řadu let, přitom třeba při panování hejtmanky Vaňhové byly snad skoro každý týden publikovány populistické a demagogické články proti nám. Je ale paradoxní, že současné vztahy s hejtmanem Oldřichem Bubeníčkem z KSČM jsou zatím zcela korektní, mediální válka ustala. Ironií tedy je, že ČSSD a ODS při připomínkování dálnice bránily účasti spolků, kdežto komunistický hejtman vystupuje zdrženlivě...

Druhou kauzou obdobného typu je brněnské referendum o poloze nádraží. V roce 2004 jsem byl členem přípravného výboru pro zvláštní referenda a tehdy tomu bránilo vedení ODS. Referendum tak pro nízkou účast nebylo platné. Za deset let, kdy jsem byl opět v přípravném výboru, zde byla obdobná situace. Vyhlášení referenda se bránila nejen ODS, ale nově i ČSSD. Jsem tedy rád, že v Brně jsou nyní obě strany již v opozici, takže doufám, že po krajských volbách bude do opozice odejit i hejtman Hašek se svým houfem lidí z ČSSD.

Co ze střetů vyvozujete?

Manipulativní články a postoje obou těchto stran ukázaly, že se zřejmě zakrývají místní lobbistické a finanční zájmy týkající se pozemků v Jižním centru, kam se prosazuje výstavba odsunovaného nádraží. Podle mě platí, že čím větší je odpor politiků, tím větší je pravděpodobnost, že za tím může být nějaký skrytý skupinový zájem, nikoliv veřejný zájem. V případě brněnského nádraží musí mít ten opakovaný zuřivý odpor politiků z ODS a ČSSD proti vyhlášení druhého referenda silný důvod, který se navenek jen stěží dá přesně rozklíčovat. Nejsilnější ale bývá finanční.

Setkal jste se s nějakým tlakem na vlastní osobu?

Kromě výhrůžných e-mailů a SMS jsem se s žádným tlakem nesetkal. Takové výhrůžky ale jistě zažil každý, kdo se angažuje ve veřejném prostoru a hájí nějaký jasný názor, s nímž navíc třeba ještě vyhrává u soudů. Ty výhrůžky jsou jen taková zábavná vložka, neboť dokazují spíše frustraci mnohých lidí, kteří podlehli dojmu, že jim politik splní, co slíbil. Také v diskusních fórech na internetu se objevují podobné hlasy jako v e-mailech, ale samozřejmě nejde o žádný reprezentativní vzorek názoru veřejnosti.

Aktivisté se u nás poměrně brzy naučili „mediální inteligenci“ a pochopili, že je třeba být vidět skrze média…

Ano, lépe je být vidět, než slyšet. U spolků jsou dvě hlavní cesty komunikace s médii. Ta první znamená, že se na ni lidé specializují, ta druhá, že ji realizují samotní kampaňéři, takže jejich výstupy nemusejí být až tak „profi“, ale jsou zase autentičtější. Děti Země se až na krátké období před patnácti lety vydaly druhou cestou. Takže člověk, který má na starosti svou kampaň, ji musí sám mediálně obhajovat, psát články atd.

K mediální strategii nebo marketingu patří určitě i tradiční vyhlašování Ropáka roku a Zelené perly. Jaké mají místo v aktivitách Dětí Země?

Na začátku to byly hlavně humorná nadsázka a ironie, ovšem současně i varovný prst, který fungoval jako morální hledisko. Od roku 2001 se ale začaly objevovat zlehčující tendence pravicových politiků, že jsou v klubu Ropáků velmi rádi. Pro nás je ale velkým zadostiučiněním, že se ve veřejných životopisech politiků i po letech většinou uvádí, že Ropáka dostali. Dnes už je anketa brána vážněji a ironický podtext se trochu vytrácí. Nicméně ironii přebírají a rozvíjejí další skupiny občanských aktivistů jako třeba servery ŽítBrno.cz nebo Prigl.cz. A to je výborné. Ropák bude mít letos 23. ročník, Zelená perla se bude vybírat podvacáté. Loni byl překvapením prezident Zeman, který si Ropáka 2013 zcela zasloužil, neboť obhajuje monstrózní vodní kanál Dunaj-Odra-Labe. Letos takový horký tip není, takže Ropákem se může klidně stát ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek.

Jak se profilovaly Děti Země v historii?

Děti Země vznikly v září 1989 a od začátku se zaměřily na tři témata – energii, ozónosféru a sledování problematických projektů, později se přidaly ochrana dravců, toxické látky a přibyla i doprava, která je teď dominantní. Hlavně ji tvoří připomínkování dopravních staveb. Sám se na dopravu koncepčně specializuji od roku 1991. V roce 1994 to byl například obchvat Plzně a dálnice D8 v Českém středohoří, později už systematicky účast ve správních řízeních, při schvalování územních plánů a soudní řízení.

Jaké nároky na vás vaše činnost klade?

Musíme mít znalosti jak z dopravy, tak z ochrany životního prostředí, právních záležitostí i čistě z technických věcí, musíme prostě umět číst v podkladech. Málokterý občanský spolek kombinuje ve svých projektech tolik věcí, aby mohl být státní správě plnohodnotným partnerem a oponentem. Aktuálně to často funguje tak, že se místní sdružení zabývají jen jednou kauzou a my jim děláme poradce v těchto oblastech. Je to náročné na propojování znalostí a znamená to třeba i průběžné sledování desítek úředních desek na internetu…

Sám mám v centru Dětí Země v Brně k dispozici dva tři dobrovolníky a k tomu spolupracujeme se sítí externích odborníků. Jsou mezi nimi botanik, zoolog, ekonom, projektant, právník a další, které oslovuji v konkrétních případech. Děti Země jako spolek nemají prostředky na zaplacení těchto expertů, takže fungujeme na základě dobrovolnosti nebo tuto věc občas financujeme z grantů.

Jak se Děti Země vymezují vůči ostatním ekologickým organizacím?

Hlavně svou profilací směrem k dopravě a účastí ve právních řízeních. Podobně pracují i další spolky, třeba Arnika nebo Veronica. Greenpeace se spíše zaměřuje na lobbing a média. Obecně se každý spolek na něco specializuje, takže je v některé oblasti lídrem. Kromě toho jsou samozřejmě důležité i místní spolky, které ale řeší širokou škálu místních problémů, nejenom stav životního prostředí. V Brně se takové místní spolky aktivně zapojily do připomínkování aktualizace územního plánu, proti němuž nakonec přišlo několik tisíc připomínek, kterými se magistrát musel zabývat, ale neudělal to. A nakonec tuto aktualizaci pro nezákonnost zrušil až soud.

Jak vnímá podle vás dnes česká společnost environmentální problematiku?

Na začátku devadesátých let se řešila „velká ekologie“, tzn. například snížení obrovského znečištění ovzduší v severních Čechách nebo v Praze či velké ekologické zátěže z průmyslové výroby. Všichni vnímali životní prostředí tak, že když si vyhrneme rukávy, tak ho zachráníme. To se z velké části podařilo. Teď ale nastupuje jemnější způsob ochrany, který už není tak vidět a je odborně, časově a finančně náročnější včetně získávání podpory veřejnosti. Pro řešení nějakého ekologického problému se musí proto přidat bonus zajímavosti a výjimečnosti. Je třeba lidem ukázat, že životní prostředí se poškozuje i takovými věcmi, jako jsou zamoření veřejného prostoru billboardy nebo kácení alejí. Velmi potěšující je, že ve velkém vzniká spousta místních spolků se širokou občanskou angažovaností, nejenom ekologickou, ale i lidskoprávní či sociální. Lidé se tak učí efektivně bránit kvalitu svého života samoorganizací zdola. A to je dobrá zpráva.