Zbořil Hřebejkovi, Trojanovi a dalším: Jidášská mošna není bezedná

Anketa

Obáváte se odklonu České republiky od jádra EU?

93%

hlasovalo: 12548 lidí

Pane doktore, ministr Jurečka vtělil do návrhu zákona myšlenku, že první dáma, tedy manželka prezidenta, má dostávat apanáž 95 tisíc Kč. Na jednu stranu má první dáma výdaje na reprezentaci, na druhé straně za Havla, Klause či Zemana nikdo nic takového nenavrhl. Co tomu říkáte?

Chcete-li moje osobní stanovisko, dovoluji si konstatovat, že mne repre nebo kapesné první dámy zajímá ze všeho, co se v posledních dnech děje, nejméně. Nebo přesněji – nezajímá mne to vůbec. Za mnohem důležitější považuji astronomické částky za americké super nosiče ZHN F-35, které budeme platit v nejbližších desetiletích. Když k tomu připočítáme náklady na výcvik pilotů, uložení a uskladnění, a také starost, aby nám někde nerezavěl, jsem rád, že mi není pirátských dvacet let. Ty další miliardy, které bude stát proměna České republiky v startovací plochy těchto strojů a jejich přídavných zařízení, už dnes ve Spojených státech hodnocených v kuloárech Kongresu kriticky, a i když víme, že tato kritika může mít i důvody v nekalé konkurenci výrobců všeho možného pro potřeby války na Východě, je těch 100 tis. Kč nebo 4 tis. euro k smíchu. A to nemluvíme o přeplaceném vstupu paní MNO Černochové do dějin českého státu nejméně na půl století, kdy připadá skoro nedůstojné se o takové věci bavit.

V době bezesných nocí pana MF Zdeňka Stanjury, který dnes žije v obavách, kde vzít na penze, nemocenské a školné pro obtížně vzdělavatelnou mládež, jde samozřejmě jen o gesto. Možná že pro státní finance je mnohem důležitější zájem pana prezidenta o společný majetkový fond ČR a Lichtenštejnského knížectví, kterému věnoval svou pozornost hned v prvních dnech svého pobytu ve svém úřadu. To půjde asi o větší objem finančních prostředků, stejně jako v případech opět se množících nápadů s restitucemi konfiskovaných majetků po druhé světové válce, které, podle mého názoru, se tentokrát objevují v jakési nové digitalizované podobě Desek zemských, zničených v posledních dnech Pražského povstání v roce 1945. Snad by někdo z Pirátů mohl prozradit, zda se o takových věcech také v posledních dnech na vládě nemluvilo.

Když se na to tak díváte – jak hodnotit manželky prezidentů, které máme od dob Tomáše Garrigua Masaryka doteď? Byly to někdy zajímavé osudy a zajímavé „výkony“...

Pokusíme-li se bez předsudků srovnávat životopisy žen československých a českých prezidentů a jejich manželek, není to nezajímavé. Dovolil bych si tvrdit, že všechny musely snášet různá příkoří, protože se tradičně česká zbabělá politická elita obávala vybrat si za svůj terč nenávisti jejich životní partnery. A to přesto, že musely snášet společně s nimi jejich nelehké životní osudy.

Hned první dvě, Charlotta Garrigueová a Hana Benešová, byly za první světové války perzekvovány policejní zvůlí rakouských úřadů a oběma to způsobilo celoživotní trauma. Paní Hana v blízkosti Edvarda Beneše prožila všechny jeho vzestupy a pády, mezi kterými tzv. Mnichov a Únor 1948 byly rozhodně pro soukromý a bezdětný život obou nejobtížnější. Ani paní Marie, žena protektorátního prezidenta Emila Háchy, která zemřela na začátku roku 1938, nebyla ušetřena rodinných tragédií. Za protektorátu, když už státní prezident postupně ztrácel svou mladistvou životní energii, se s profesorem Emilem Rádlem, obdivovatelem TGM, rozvedla jeho dcera Milada, která o svého otce pečovala téměř do posledních dnů jeho života. Svůj kalich hořkosti musela vypít až do dna, když zemřela v prosinci 1989 a podle slov jedné z pamětnic varovala před největšími hrozbami českému národu – sudetskými Němci, komunisty a tou strašnou povahou Čechů.

Zajímavé a nelehké byly osudy žen komunistických prezidentů ČSR a ČSSR, z nichž snad jedině Gottwaldova žena Marta bylo zesměšňovaná pro své údajné mladistvé spřátelení se s pozdějším prezidentem. Ale hned další dvě manželky prezidentů, Zápotockého a Novotného, byly osudem obou. Zápotocký, který strávil pět let v koncentráku Buchenwald, žil se svou Marií, která také přežila koncentrák (1939–1945, Terezín a Ravensbrück) a byla svědkem období politických procesů v letech padesátých. Také žena Antonína Novotného se musela vyrovnávat s odkazem téměř pětiletého věznění svého muže v KC Mauthausen. Nejtragičtější CV měla paní Irena Svobodová (manželka Ludvíka Svobody), jejíž členové rodiny byli týráni a vražděni jako děti účastníků odboje v letech druhé světové války.

Zajímavé osudy měly i ženy posledního prezidenta ČSSR Gustáva Husáka. Jehož první žena se s ním rozvedla v roce 1960, kdy byl amnestován a propuštěn po deseti letech z vězení a oženil se s novinářkou Vierovou Millerovou, která v roce 1977 zahynula při pádu vrtulníku u Bratislavy.

Jejich nástupce Václav Havel, měl také své osudy a zkušenosti s vězněním... Výrazně vstoupila do dějin po jeho boku první žena Olga, která pocházela jednak z prostředí Divadla Na Zábradlí a mj. i z proletářského Žižkova. Od let prezidenství Václava Havla zůstává sice zájem o ženy prezidenta trvalý, ale ve skutečnosti nebyl vytvářen tak dramatickými osudy jako jeho předchůdců. Paní Livie Klausová patří mezi politicky aktivní ženy v diplomacii a Miloš Zeman a Blanka Zemanová (1970–1978), pak se oženil s Ivou Bednarčíkovou-Zemanovou a zůstávají součástí českého politického folkloru se všemi jeho pozoruhodnostmi a neřestmi až dodnes.

Jan Lipavský je ve vládě „zachráněn“. Máte z toho radost?

Část komentářů na téma záchrana nebo zrada vícepoužitelného Jana je motivována přesvědčením, že je to v době předvolební darem různým politickým stranám. A že pan Lipavský byl zachráněn, aby mohl škodit. Myslím, že je to jeden z mnoha omylů komentátorů a pozorovatelů české zahraniční politiky, protože vychází z přesvědčení, že něco jako sebevědomá a suverénní politika vlády ČR existuje. Naopak, jiní si myslí, že česká zahraniční politika se dělá prostřednictvím pagerů, které předávají signály pouze jedním směrem a předpokládá se rychlá a bezproblémová reakce do předem dobře známých a definovaných oblastí.

Panu Lipavskému se vytýká nedostatek odborných znalostí, které mají být zřejmé z deficitu jeho akademických a vědeckých hodností před jménem a za jménem. Dovoluji si tvrdit, že to je omyl a že k výkonu této funkce stačí výřečnost, znalost jen angličtiny (v anglickém nebo angloamerickém módu) a hlavně ochota a schopnost posloužit všem, kterým je třeba.

Jak říká pan premiér – jde hlavně o ty signály. Na MZV ovšem nikoli o jejich vysílání, ale o přijímání. Nevím, zda jsem už jednou nevzpomínal parafráze žertu Karla Konráda – Vy ministři, vy jste páni! Nic nedbáte na vzdělání! Něco za cibuli, něco za křen, něco někde opíšeme, něco zase zapřem. A klokočí klokočí, každej se rád votočí!

Aktivizuje se nám „umělecká fronta“. Režisér Jan Hřebejk měl pocit, že se měl vybombardovat hotel, v němž Miloš Zeman se svými hosty slavil osmdesátiny. Ivan Trojan při převzetí medaile Senátu podpořil slovenské umělce a vyjádřil strach, aby to u nás nedopadlo podobně. Co to, že se taková „umělecká“ vyjádření opět množí?

Jak někde řekl Jan Schneider – jidášská mošna není bezedná. Peněz se nedostává, a i když to není ještě tak dramatické, protože reklamy a stranická propaganda mnohé ještě živí, přece jen ti zkušenější začali přemýšlet o tom, zda nepřichází doba, kdy budou muset za pár let odejít do ústraní o žebrácké holi. V neposlední řadě, ani v poslední řadě se neví, kdo bude blíž domácím nebo zahraničním sponzorům. A tak mnozí ještě sice nevědí, jak bude po Vánocích, ale pro jistotu hledají komu se zalíbit. Že se občas nestrefí, to je riziko jejich podnikání a boje na kulturní frontě jsou jako vždy neúprosné. A protože se hraje o minuty na veřejnosti, nevadí jak kdo pábí. Hlavně že je vidět. Dříve mecenáš, dnes sponzor, kdo by se zajímal o to, čemu se může říkat umění?

Jana Maláčová byla zvolena předsedkyní sociální demokracie, když porazila Jiřího Dienstbiera. Nevylučuje jednotnou kandidátku s KSČM Kateřiny Konečné. Liberální fronta láteří, že Maláčová je nový Zdeněk Fierlinger. Má to ale novou předsedkyni zajímat?

Když jsem v té těžkopádné kampani zahlédl Jiřího Dientbiera, za kterým stojí tolik volebních neúspěchů, a přesto vytrvale prodává jen jméno svého zapomenutého otce, nepochyboval jsem, že paní Maláčová má velkou šanci na úspěch. První krok na cestě z politického bezživotí tím byl učiněn, teď jen aby to neskočilo jako vždy. Sociální demokracie neměla jen svého Zdeňka Fierlingera, ale už před první světovou válkou znala významné socialistické myslitele. Od lidových socialistických straníků po vzdělaného J. L. Fischera. Ale i ti se dokázali často a za všech okolností rozhádat kvůli malicherným důvodům. Nejsme informován, jak je to zařízeno z astronomickými dluhy, s dělením kořisti, kterou byl po letech od svého vzniku Lidový dům. Nevím, co se bude dít s novým nebo staronovým názvem strany, ale předpokládám, že myšlenka jakési nové levice ve společnosti stále rezonuje a že bude hledat svou inspiraci i za hranicemi ČR. Problém, samozřejmě, je, že v Evropě tradiční sociální demokracie až zběsile ustupuje, a že ozvěny těchto proher jsou vidět i u nás doma.

Takže alespoň pro začátek by snad pokus o vytvoření protestní politické strany mohl mít úspěch, ale pozor na starou židovskou moudrost citovanou i mezi sociálními demokraty v nedávné minulosti – když se dva socani sejdou, naříkají, když jsou tři, pohádají se!

Miroslav Kalousek nevzdává možnost, že by postavil politickou stranu usilující coby o hlavní cíl o „rozpočtovou odpovědnost“. Což znamená, že stát bude škrtat, případně zvyšovat daně. Je to cíl, po kterém nyní česká společnost baží?

Miroslava Kalouska politika stále baví a bavit ho bude, dokud ho netrefí šlak. Kdysi chtěl jít do koalice dokonce s KSČM a bratři a sestry ho vyhnali, že se nestačil divit. Pak se začal balit do anglo-tibetské vlajky a zdálo se, že si povšiml Havlovy a dalajlámovy politicko-duchovní orientace. Pak věnoval šavli nebo meč ukrajinské pilotce Savčenkové, kterou mu pak na Ukrajině posadili za katr. Pak rozesílal složenky do každé domácnosti a spojil s Karlem Schwarzenbergem a jeho čírem. Někdy se zdá, že jeho generace se narodila příliš brzo. Ale o sponzory, zdá se, nikdy nepřišel, a z jeho slov se dá soudit, kdo to asi je. Že by to svoje škrtání a zvyšování daní bral vážně, se mi ale věřit nechce. To je jen aktuální strašák na bezideovou koalici.