Odchod vojáků z Afghánistánu vyvolal velkou diskusi. Způsob, jakým vojáci odešli, je pak z mnohých stran ostře kritizován. Jak vy to, jako bývalý voják, absolvent válečné akademie a velitel tankové divize, hodnotíte?

Předně bych chtěl říct, že v armádě již nejsem třicet roků. Rád bych se ale vrátil do let, kdy odcházela z Afghánistánu sovětská vojska. V roce 1986 až 1988 jsem studoval na válečné akademii v Moskvě. V té době jsme ještě netušili, že za necelý rok budou sovětská vojska vyvedena z Afghánistánu. S námi tam studovala spousta sovětských důstojníků, kteří válkou v Afghánistánu prošli. Jeden z mých spolužáků byl dokonce velitelem výsadkového praporu, který obsazoval v prosinci 1979 prezidentský palác v Kábulu, čímž intervence tehdy začala. Takže, když jsme se v době studia v soukromí potkali, samozřejmě jsme se o situaci v Aghánistánu neformálně bavili.

Vyprávěli nám, že tam bylo více než desítka tisíc mrtvých a stovky tisíc zraněných mladých sovětských hochů ve věku kolem osmnácti až dvaceti let a samozřejmě také mnoho mladých důstojníků, kteří těm bojovým rotám veleli. V době našeho studia v Moskvě již běžela naplno tzv. „Perestrojka“, které ale nikdo z nás moc nerozuměl. Všichni jen papouškovali obecná stranická usnesení, ale životní úroveň občanů šla radikálně dolů. Mimochodem, protože ti z nás, kteří jsme byli v Moskvě bez rodin a bydleli jsme na takzvané svobodárce, jsme si sami vařili snídaně a večeře, tak jsme chodili o víkendech nakupovat potraviny na tak zvané rynky, neboli tržnice. A to proto, že státní obchody byly prázdné.

I na ruskou vodku se tehdy stály v obchodech dlouhé fronty. Ale na černém trhu jsme dostali všechno – nádhernou svíčkovou, zeleninu, subtropické ovoce, nebyl ani problém koupit u nás nedostatkové spotřební zboží, jako například ledničky značky Minsk, nebo barevné televize Rubín, nářadí pro kutily, a podobně. Ale co tím chci především říci – tím, že jsme tam částečně žili i jako prostí občané, tak jsme viděli, jak se ta společnost před našima očima rozkládá. Již tehdy začal obrovský chaos nejen v Moskvě, ale zřejmě i v celém SSSR. A naši spolužáci – kamarádi nám v soukromí vyprávěli, že v Afghánistánu je to úplně jinak, než se o tom tehdy oficiálně psalo. A v lednu a únoru 1989, kdy už jsem byl půl roku z Moskvy doma a vykonával funkci náčelníka štábu 1. tankové divize a krátce poté i velitele 1. tankové divize, byla sovětská vojska z Afghánistánu vyvedena.

A jak tehdejší odchod sovětské armády probíhal?

Na rozdíl od dnešního chaotického úprku Američanů to byla jedna z nejlepších operací tohoto druhu a měla krycí název operace RUBĚŽ. Vyvedení vojsk bylo perfektně předem naplánované a provedené. A i ti občané Afghánistánu, kteří tehdy spolupracovali se sovětskou armádou a báli se zůstat ve své zemi, byli před odchodem sovětských vojáků z Afghánistánu vyvedeni do SSSR. Poslední opustil Afghánistán velitel 40. armády, můj starší spolužák z válečné akademie, generál Boris Gromov, 15. února 1989.

Kdežto dnes, co to proboha americká vojska udělala? Před rokem a půl, ještě za prezidenta Trumpa, se USA i Tálibán přece dohodli v katarském hlavním městě, že svoji přítomnost v Afghánistánu v srpnu 2021 ukončí. Spojencům však nic neřekli, nebo řekli jenom něco málo. A místo toho, aby napřed vyvedli z Afghánistánu civilisty, kteří s nimi spolupracovali, tak najednou zahájili doslova úprk a nechali tam obrovské množství místních lidí napospas Tálibánu. A Tálibán mnohé z nich již fyzicky zlikvidoval a jistě v blízké budoucnosti zlikviduje i další. Ještě počátkem srpna americký prezident, američtí diplomaté i zpravodajci tvrdili, že to bude trvat tři a čtyři měsíce než Tálibán dorazí do Kábulu!

Ale všichni jsme na obrazovkách CNN viděli, že Tálibán za tři dny Kábul obsadil a jeho vůdci seděli na prezidentské židli. No tak proboha, co dělaly ty zpravodajské služby?! Na co byly rozvědky – civilní, vojenská?! Vždyť selhala komplexně především americká zpravodajská služba, a selhali i všichni ti američtí političtí vůdci. Výsledkem jejich selhání je těžký průšvih, který odnesou miliony nevinných občanů Afghánistánu. Nám, kteří jsme sloužili za Varšavské smlouvy a viděli jsme, jak sovětská armáda dostala v Afghánistánu na zadek, bylo od prvního dne jasné, že ta americká intervence po 11. září 2001 je holý nesmysl. Možná, kdyby to USA řešili vojensky, v Afghánistánu letecky, použili i rakety a drony cíleně na vojenské cíle, tam mohl Tálibán utrpět obrovské ztráty.

Ale Američané tam zcela chybně nasadili postupně snad nějakých osmdesát tisíc příslušníků amerických pozemních sil, plus spojenci NATO, bohužel i včetně českých jednotek, byť malých, a po dvaceti letech intervence je výsledkem naprostá porážka. V Afghánistánu jsou obrovské hory, kde se nedá obvyklým způsobem použít klasické zbraně a vojenská technika. Navíc v zemi vládne již po staletí kmenový systém, asi deseti nejvýznamnějších rodinných kmenů, z nichž hlavní jsou Paštuni, kteří jsou podporováni Pákistánem. To vše je známé, a tak se nedivte, že nám bylo jasné od samého začátku americké operace, že je to předem prohraná válka. Všichni tehdy po 11. září 2001 tvrdili, jak tam zlikvidují mezinárodní terorismus. Ale čas ukázal, že to přece byl strašný omyl!

Omyl?

Samozřejmě. Terorismus se nelikviduje v Afghánistánu. Terorismus se musí likvidovat především v Evropě. Tam, kde fanatici páchají atentáty, jako v Paříži, Madridu, nedávno i ve Vídni, v Berlíně… Takže s tvrzením, že se za dvacetileté působení armád NATO v čele s USA v Afghánistánu potlačil mezinárodní terorismus, opravdu nemohu souhlasit. Vždyť opak je pravdou. Vítězství Tálibánu je přece obrovská vzpruha pro radikální islám v celém světě.

Po porážce Islámského státu v Sýrii a přijatých opatřeních proti radikálním islamistům v Evropě byl přece radikální islám značně potlačený! Všimněte si, vždyť posledních pár roků byl v Evropě najednou klid. A teď, nechci být špatným prorokem, ale to uvidíme bohužel brzy v praxi, se obávám, že se znovu zvedne i v Evropě vlna atentátů, útoků na civilní obyvatelstvo! Protože pro fanatické islamisty je skutečnost, že Tálibán porazil nejsilnější armádu světa pozitivní příklad hodný následování! Tak si řeknou – proč my bychom to znovu nezkusili i v Evropě, a v lokálních konfliktech, když nejúčinnějšími zbraněmi jsou právě ty různé výbuchy, atentáty, vraždy nevinných občanů…

Jak moc je podle vás ČR v „hledáčku“ teroristů?

My jsme naštěstí nikdy nebyli koloniální velmocí jako například Francie nebo Velká Británie, a proto islámská diaspora u nás prakticky není. Naše země je pro ně maximálně přestupní stanicí, protože u nás se nemají s kým „zachytit“. Ale pozor! Někde jsem četl, že je u nás snad už kolem desítek tisíc občanů, slušně řečeno, s radikálně islámskými názory. A to není málo. Ale především, u našich sousedů, zejména v Německu, je jich již několik milionů. V Rakousku se dnes žena bojí večer vyjít do centra Vídně, k Sachrovi na dortík nebo na šampaňské. Takže jsme zatím sice spíše tranzitní zemí, ale také jsem četl, že za posledních asi sedm měsíců naše policie v ČR zadržela přes pět tisíc různých nelegálů. Z toho jednu třetinu v Praze. A to tedy není malé číslo, když uvážíme, že jde pouze o zadržené. A ptám se, kolik jich zadrženo nebylo? Možná že to bezpečnostní informační služba ví, ale zatím to nebylo nikde ani na konferencích publikováno, jestli v ČR hrozí či nehrozí nějaký islámský radikální vliv. Na druhé straně jsou dnes už regiony jako třeba Teplice, Ústecko, Jáchymov, kde najednou vidíte všude lidi s absolutně jiným chováním, jinou kulturou, jiným jazykem. Rozhodně nejsem nacionalista a už vůbec ne rasista, jen konstatuji skutečnosti.