V minulých dnech jsme si připomněli výročí vzniku Charty 77. I vy jste tento dokument podepsal. Vzpomenete si ještě na důvody, které vás k tomu vedly?

Od svého propuštění z vězení v roce 1972 jsem se pohyboval v opozičních kruzích. V roce 1976 jsem spolupodepsal protest proti soudu se skupinou Plastic People of the Universe, takže se na mne o Vánocích 1976 obrátil Petr Uhl s textem Základního prohlášení Charty 77, který jsem podepsal.

Překvapilo vás, jaká po zveřejnění Charty nastala vlna represí vůči opozici?

Petr Uhl to tehdy prorocky komentoval, že režim bude tvrdě reagovat. Měl pravdu.

Jaké důsledky měla Charta 77 pro vás osobně?

Abych pravdu řekl, tak prakticky žádné. K lopatě mě poslat nemohli, u ní už jsem byl. Tak se mne aspoň pokusili vyloučit z odborů (ROH). Ani to se jim nepodařilo, protože odborová schůze mě odmítla vyloučit. Jenom o pár let později v rámci akce Asanace se mě snažili donutit k vystěhování z republiky, což jsem odmítl. Po nějaké době ten nátlak vzdali.

Zaznamenal jsem i vzpomínky, že v Chartě byl trochu rozdíl být známým disidentem, o jehož zatčení se přes západní média mohl okamžitě dozvědět celý svět, a „řadovým“ rebelem, který podobné zastání neměl a bezpečnostní složky se na něm často o to více vyřádily. Máte také nějakou podobnou zkušenost?

Bydlel jsem tehdy v Praze, známý disident jsem sice nebyl, ale kromě občasných výslechů či jednoho pobytu v cele předběžného zadržení (v rámci té Asanace) jsem nic nezaznamenal. Jen později až v devadesátých letech jsem se dozvěděl, že byl návrh na mé trestní stíhání kvůli mým článkům z exilových časopisech. Měl jsem být vyšetřován a stíhán kvůli kontaktům na ideodiverzní centrály. Nakonec asi vyhodnotili, že by to mělo špatný dopad na jejich pověst. Nebo jsem prostě měl kliku.

V Chartě byly dominantně reprezentovány tři proudy, které původně měla zastupovat trojice mluvčích. Antikomunistický disent, underground a vyloučení komunisté z časů Pražského jara. Jak probíhalo soužití těchto tří dost odlišných proudů?

Neměl jsem problém se žádnou z těch skupin signatářů, jsem zvyklý mluvit se všemi bez podjatosti.

Jaká vůbec byla poptávka po funkci „mluvčího“? A přicházelo někdy do úvahy, že byste se jím stal vy?

Být mluvčím byla svým způsobem řehole a dodnes obdivuji všechny, kdo se toho ujali. Já jsem stavěl mosty a každý týden jsem pracoval někde jinde, takže to nikoho (ani mne) nenapadlo.