Česko převzalo předsednictví EU, premiér Fiala představil jeho priority. Jaký je v Bruselu z „českého řízení“ zatím dojem?

Obecně platí, že zklamání je přímo úměrné očekávání. České předsednictví navázalo na francouzské. Když v Evropském parlamentu řečnil prezident Macron, nebyl sál úplně plný, i já jsem si ho byl poslechnout, když řečnil Petr Fiala, nebyl sál úplně prázdný, prý tam bylo 32 poslanců ze 720, ovšem mnozí ho poslouchali z přímého přenosu. Z toho soudím, že české předsednictví zklamání nepřinese. Navíc všichni vědí, že problémy EU při dodržení jejích pravidel zvládnout nelze, tím méně za půl roku a při prohlubující se mnohostranné krizi.

Zúčastnil jsem se setkání českých poslanců s Petrem Fialou. Otázky byly vstřícné, odpovědi takové, jak je u pana premiéra už očekáváme. Proto jsem se na nic neptal. V Evropském parlamentu povětšinou panuje diplomatická zdvořilost, nelze očekávat, že se z verbálního nebo neverbálního projevu dozvíme, co si mluvčí skutečně myslí. V národních parlamentech takové ohledy nejsou.

Co říkáte na pět cílů, které premiér Fiala formuloval? Česká vláda stále zdůrazňuje jako jedno z hlavních témat předsednictví pomoc Ukrajině. Co říkáte na kroky, které v tomto půlroce chce české předsednictví udělat?

Vezměme to popořádku. „Zvládnutí uprchlické krize a poválečná obnova Ukrajiny“ – „zvládnutí“ nemá žádné kritérium, takže je předem splněno. Samozřejmě „škarohlídům a nepřejícníkům“ to tak připadat nemusí. „Obnova Ukrajiny“, která nezačne s koncem války, který je v nedohlednu, a sotvakdo tuší, jaký bude, je podivný cíl na nejbližší měsíce. Jakási dárcovská konference svěřila České republice Donbas. Říkejme tomu optimismus, tedy neodůvodněný předpoklad, že se věci budou vyvíjet pro optimisty příznivě.

Pochybuji, že obyvatelé Donbasu stojí o obnovu ze strany EU včetně České republiky. Sami máme se zachraňováním naší země cizími mocnostmi své zkušenosti. SPD právem namítá, že hlavní prioritou by měl být nedostatek energetických zdrojů a jeho sociální důsledky. Jenže k tradici EU patří, že udílí cenné rady celému světu, aniž se náležitě stará o zájmy občanů států EU. Petr Fiala tuto tradici správně vystihl.

„Energetická bezpečnost“ není pojata jako zajištění dostatku cenově dostupné energie, ale jako vzdání se dodávek ruského plynu a ropy. Komu tento přístup přinese prospěch, to ještě přesně nevíme, ale s určitostí to nebudou čeští občané a české firmy. Jednostranná závislost na jiném dodavateli určitě není deklarovaná diverzifikace. „Urychlený přechod na obnovitelné zdroje“ je nesmysl, pokud urychleností nemyslíme úsilí po dlouhá léta za současného předpokladu trvalé, jasné sluneční záře a příznivých větrů. Opět ten optimismus, o němž hrdina Kunderova žertu správně usoudil, že páchne blbostí. Myslím, že „zbavit se ruských fosilních paliv“ by se mohlo podařit. Možná pomůže i Ruská federace. Naproti tomu Maďarsko postupuje racionálně.

„Posílení evropských obranných kapacit a bezpečnost kybernetického prostoru“ rozumím tak, že uděláme radost zbrojním firmám a pomůžeme budovat „společnou“ unijní armádu, na jejíž úkolování nebudeme mít vliv. Kybernetickou bezpečností jsou zjevně míněna nejen obrana před hackerskými útoky, ale především cenzura jako boj proti jiným než jejich správným názorům a obrana proti pronikání informací, které pro ně nejsou příznivé.

„Strategická odolnost evropské ekonomiky“ by byl jistě správný cíl, pokud by v něm EU nebyla dlouhodobě neúspěšná a pokud by nebylo zřejmé, že není schopna svoje zaostávání zvrátit. Rozhodující jsou totiž úplně protikladné zájmy. Proto se například pracuje na potlačování domácí zemědělské produkce, což vede a povede ke stále větší závislosti na dovozech. Ohánět se „posílením konkurenceschopnosti“ při krocích zdražujících energie, to je přímo drzost.

„Odolnost demokratických institucí“ prý znamená „nezávislost sdělovacích prostředků“ a „otevřený dialog s občany“. Z praxe ale víme, že nezávislost znamená, že se nebere ohled na zájem občanů na úplné a pravdivé informovanosti, a naopak plná závislost na zájmech majitelů nebo těch, kteří se sdělovacích prostředků zmocnili. Jako příklad otevřeného dialogu s občany je uvedena „Konference o budoucnosti Evropy“. Občané, kteří se jí mohli zúčastnit, byli ovšem pečlivě vybráni a závěry směřující k centralizaci EU byly evidentně napsány předem.

Máme se na co těšit.