Události uplynulého týdne. Nejvíce mezi lidmi nejen na sociálních sítích rezonovala zpráva, že ministr práce a sociálních věcí Jurečka navrhl odměňování pro manželku prezidenta Petra Pavla, první dámu Evu Pavlovou, více než 95 000 Kč měsíčně. Údajně je to na její výdaje na reprezentaci. Tato zpráva zvedla vlnu kritiky i u některých politiků. Jaký je váš názor?

Nejdříve jsem to považovala za fejk, pak za nejapný žert. Nakonec že je to „zkušební chroust“, co si občané ještě nechají líbit. Co si nechají líbit nejen občané, ale i politici, kteří to mají v hlavě alespoň trochu v pořádku. Jak daleko to nechají zajít. Jak vidíte, tak „chroust létá“ a v podstatě se nic neděje.

Deficit státního rozpočtu, zadluženost našeho státu, roste do astronomických výšin, škody způsobené povodněmi zasáhly tisíce rodin, jejich majetky, jejich zdraví. Prostě je toho hodně, co bychom měli řešit, je toho hodně, kde by si politici měli sami utáhnout opasek, a ne s výsměchem rozhazovat peníze daňových poplatníků, dokonce na „parádu“ první dámy. Pokud vím, tak první dámy nás reprezentovaly v dřívější době velmi důstojně a finanční příspěvek nedostávaly. Není to jen o „šatičkách a kloboučku“, ale také o tom, co máte v hlavě pod tím „kloboučkem“. A to si za apanáž z veřejných financí nekoupíte.

Myslíte, že první dáma Eva Pavlová o tom „překvapení“ věděla, nebo o to dokonce pana ministra požádala? Co s takovými penězi bude dělat?

„Podle sebe soudím tebe.“ To říkala moje babička a donedávna jsem se toho držela. Nejednou jsem byla překvapena. Tak například, když jsem ukončila funkční období předsedkyně ERÚ, tak mi chyběl nějaký rok do starobního důchodu. Práci jsem pochopitelně nemohla dostat (byla jsem tehdy ještě stále nezákonně trestně stíhána). Šla jsem se přihlásit na sociálku, abych si jako samoplátce platila sociální a zdravotní pojištění. Paní u přepážky mi s údivem řekla: „Proč nejdete na Úřad práce. Dostanete slušné dávky a k tomu vám budou platit ještě pojištění.“ Tehdy jsem jí odpověděla, že bych se musela hanbou propadnout, kdybych po téměř padesáti letech odvedené práce pro tento stát (pracovala jsem od 17 let) šla na Úřad práce pro dávky. Vnímala jsem, že tento úřad má z veřejných financí poskytovat pomoc jen těm, kteří tuto pomoc nutně potřebují k přežití.

To jen abych shrnula, že podle sebe nemohu soudit třeba první dámu. Protože já bych nikdy nepřipustila, aby mi vůbec nějaký ministr „apanáž“ z veřejných financí nabídl. Je pravda, že jsou profese, kdy je vše „erár“ a i oblečení se platí z veřejných financí – jako jsou například uniformy v armádě. Možná že z tohoto zvyku se první dámě zdá finanční nabídka na reprezentaci normální.

A co byste tedy udělala?

Za prvé by se tyto peníze nemohly dostat vůbec do navýšení rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky. Protože odsud bude platba pro první dámu probíhat. Alespoň si to myslím.

Za druhé bych tuto patolízalskou nabídku ministra práce odmítla možná se slovy ne hodnými první dámy. „Fuj, pane ministře Jurečko. Pokud máte volné peníze v rozpočtu, tak dejte tuto apanáž seniorům ze zatopených oblastí po povodních. Dejte je těm, kteří již nejsou schopni znovu své bydlení vybudovat, voda jim odnesla vše, nejen vzpomínky.“

Těch pár korun by asi těm lidem nepomohlo. Nebo snad ano?

Tak pojďme hypoteticky počítat. Platy těch, kteří by se mohli uskrovnit. První dáma 95 tisíc korun měsíčně + pan prezident plat přes 300 tis. korun měsíčně a přes 300 tis. korun měsíčně k pokrytí svých výdajů. Po povodních se oba před kamerami ukázali v lepším světle, když se snažili pomáhat, tak proč v tom nepokračují touto cestou? Pan Babiš celý svůj plat odevzdává na charitu.

Takových pět set tisíc z jejich příjmů (stále by jim přes 200 tis. korun měsíčně zbývalo + výsluhy + erár) by se rozdělilo měsíčně mezi důchodce postižené povodní. „Apanáž“ 5 000 korun jako příplatek k důchodu měsíčně. Bylo by to sto postižených, kteří by do konce funkčního období prezidentského páru dostávali tento příplatek. Vím, je to utopie, dávat apanáž chudákům na živobytí. To je lepší dát v této těžké době „apanáž“ z veřejných financí první dámě na parádu.

Dějiny se opakují. Vzpomeňme Marii Antoinettu a její náhrdelník, který si vlastně ani neobjednala. Její rozhazovačnost, neskutečné náklady na chod „dvora“ v době, kdy lid trpěl nedostatkem. To vedlo ke krvavé francouzské revoluci a pádu monarchie.