Odkud se bere česká tendence zákony a nařízení obcházet a porušovat?

V druhé polovině 19. století prosazovali národní buditelé, že rakouské mocnářství je vláda cizáků nad Čechy definovanými používáním českého jazyka, zpod které je třeba se osvobodit. Lze proti nim bojovat i ignorováním jejich státních reglementů, tedy zákonů a nařízení, takže státní a obecní majetek se může poškozovat, tedy i odcizovat. Češi ve své horlivosti zapomněli, že v obou případech se jedná o majetek, který spoluvytvořili, takže i jejich. Za první republiky se tento nešvar nestačil odstranit, zpívávalo se na slova Viktora Dyka: „Nade Hradem, pode Hradem, kradu, kradeš, krade, kradem, na to je ta republika, od tatíčka Masaryka.“ Za války to bylo riskantní, hrozil koncentrák, takže se zvyk obnovil v plné síle za poválečného a bolševického všeobecného nedostatku a pokračuje dodnes, např. v tunelování. A zákony se obcházejí opět v hojné míře po přestávce vyvolané válkou a komunistickým obdobím od roku 1989, dá se říci, že se v této disciplíně Češi vyžívají, příklady si jistě najde každý čtenář sám.

Proč je v české společnosti na rozdíl od jiných společenství, národů tak rozšířeno egalitářství a závist?

I na to je jednoduchá odpověď. Národní buditelé sugerovali Čechům, že všichni pocházejí ze skromných poměrů, z malých čistých chaloupek. Oboje pravda nebyla, byla to jejich romantická představa. Výsledkem bylo, že když česky mluvící v 19. století dosáhl většího majetku, pokládala to většina českého národa za cosi nepatřičného, když takové ekonomické úrovně nedosáhla většina z nich, za něco, co se protiví češství. Podle odhadu z roku 2007 činil v roce 1911 kapitálový podíl Čechů v průmyslu jen jednu pětinu místo tří čtvrtin při třetinovém podílu německého obyvatelstva v českých zemích! Dodnes se většina Čechů dívá na bohatší soukmenovce s podezřením, že svého majetku nabyli nekalým způsobem.

Byli a jsou Germáni odvěkými agresivními nepřáteli Slovanů, jak tvrdil Palacký?

Pokud vezmeme všechny historicky doložené větší ozbrojené výpady přes hranice Království českého, zjistíme, že více jich směřovala z království ven než dovnitř. S tímto faktem se musí vyrovnat každý sám. Navíc mezinárodní křížové výpravy pronikaly do Království českého přes hraniční hory z dnešního Německa a Rakouska, takže lehce vznikla legenda o agresivitě Němců.

Existovala snaha česky mluvící poněmčit?

To chtěli učinit až Němci za protektorátu. Málokdo ale tuší, že kdyby spor mezi králi v 17. století, bitvu na Bílé hoře vyhrály české stavy, čeština by pravděpodobně během tří generací vlivem protestantských farářů zanikla, protože se pro nedostatek českých farářů rekrutovali z německých zemí a na rozdíl od římskokatolických kázali německy. Dá se tvrdit, že češtinu zachránili jezuité, jak to uvádí Balbín a spol., a pak habsburský dvůr. Rakouské císařství nebylo žádným žalářem národů, jak se tvrdí – neznalo pojem národnostních menšin, pouze národů – a do konce své existence nezvedlo úřední, tedy státní jazyk. Úřadům bylo ponecháno na vůli, v jakém jazyce říše budou mezi sebou komunikovat, podání úřadům a soudům byla zásadně vyřizována v jazyce, ve kterém byla podána.

Proč byli česká šlechta a vzdělanci vyloučeni z národa?

Jungmann považoval po způsobu německého filozofa J. G. Herdera za nejcennější na národu jeho jazyk a kmenové a národní zvyky. Zákonitě tedy z českého vyloučil vzdělance a šlechtu, kteří převážně, zejména doma mezi sebou, nemluvili česky. Důvod, proč česky nemluvili, byl prostý. Čeština byla v podstatě koncem 18. století mrtvý jazyk, neměl termíny pro novější výrobní postupy a nové materiály, nešlo v ní napsat v podstatě ani kuchyňský recept. Proč tomu tak bylo? Kvůli nucené rekatolizaci po porážce na Bílé hoře odcházeli ze země svobodní měšťané a šlechta přibližně z poloviny mluvící česky a druhá německy, převážně vdělanci. V zemi zbyli poddaní, tedy málo vzdělaní, kteří nesměli opustit zemi, i kdyby chtěli, a museli rekatolizovat. Po třicetileté válce zbylo v Království českém jen asi 25–30 procent obyvatelstva, které bylo nutné doplnit přistěhovalectvím. Ale česky mluvící mimo království, kromě oněch vyhnaných protestantů, nežili. Takže přicházelo obyvatelstvo cizojazyčné, často z bezprostřední blízkosti a německy mluvící, dílem také vzdělané, takže o neustálou modernizaci němčiny bylo postaráno. Čeština však zastarávala, stávala se pomalu mrtvým jazykem, kterému chyběly moderní termíny. A nebyl nikdo, kdo by ji udržoval na úrovni doby. Vyšší školství bylo tehdy latinské, od roku 1784 nařízením Josefa II. i německé. Proces vydupávání češtiny ze země vytvářením v podstatě terminologicky umělého jazyka trval až do roku 1882, kdy byla pražská univerzita rozdělena na českou a německou část. Češi svou energii, kterou mohli vynaložit na své zkulturnění, utápěli skoro celé století v obnově jazyka. Kult jazyka jako posvátného dědictví po předcích přežívá dodnes, stačí se podívat na vyšehradský Slavín – jediný pochovaný, který nemá co společného s jazykem, je František Křižík.