Blíží se nám výročí sametové revoluce, pojďme se tedy nad polistopadovým vývojem trochu zamyslet. Určitá část české společnosti stále poměřuje dnešní život s tím, jak se jí žilo před listopadem 89. Zejména lidé nad 50 let upozorňují na jevy jako korupce, nemožnost vymoci právo či bezpečnost. Dle sociologů na ně spíše dolehly jevy jako nejistota v zaměstnání, zejména kolem ekonomické krize, zadluženost, nízké mzdy či výdaje spojené s výchovou dětí. Co je příčinou toho, že mnozí lidé mimo Prahu nepovažují tento režim za svůj a ohlížejí se spíše do minulosti?

No, já jsem nedávno sledovala v televizi pořad Střepiny na TV Nova, kde dělali anketu o spokojenosti lidí, zvlášť v Čechách, a potom i na Moravě a ve Slezsku, a to prakticky mezi všemi generacemi. A výsledek byl pozitivní, naprostá většina lidí byla spokojených. S tím celkem souhlasím a neházela bych všechny lidi nad 50 do jednoho pytle, že většina z nich je frustrovaných a teskní po době před rokem 1989. I když se samozřejmě najdou škarohlídi, kteří u piva v hospodě budou pořád nadávat na současný režim.

Pravdou také je, že v Praze se žije líp, je tam vyšší životní úroveň než v ostatních regionech, ale to neznamená, že tam také nemají svoje starosti, které třeba my v jiných krajích nemusíme řešit. Žije tam moje dcera, takže vím, o čem mluvím. 

Někteří „komentátoři“ na sociálních sítích také tvrdí, že ve zmíněných 80. letech nebyla ani tak velká společenská diskuze o správném začlenění romské populace do společnosti, jako je tomu nyní. Kdo nepracoval, skončil prostě ve vězení. Mají tito lidé pravdu, anebo komunisté případné problémy s romskou menšinou jen zakrývali? Žilo se národnostním menšinám v naší společnosti „za komunistů“ lépe, či hůře?   

To je zase na úhlu pohledu. Romové tehdy byli přinuceni pracovat, jednalo se o umělou zaměstnanost a o těch tehdejších výkonech by se dalo diskutovat. Teď je to podobné, řada z nich bere dávky, tedy živíme je zase my všichni. To je od mnohých z nich životní filosofie. Velká část romské populace odmítá vzít za sebe odpovědnost a spoléhá se na druhé, že ti se budou o ně starat. Nechci ale paušalizovat, znám i takové z veřejně prospěšných prací, jejichž pracovní výkon je excelentní, a já bych jim svěřila téměř jakýkoliv úkol. Ale bohužel většina z nich se s námi doposud neidentifikovala natolik, aby se začlenila a žila s námi podobným způsobem života. Opravdu řada jedinců z jejich komunit musí začít někdy vracet to, co do nich a jejich rodin stát vložil. Doufám, že se nám v brzké době alespoň podaří přesvědčit romské rodiče, ať posílají děti do školek a škol, kde si přece jen osvojí vhodnější životní návyky.  

Novinářka Saša Uhlová strávila půl roku manuální prací v místech, kde čeští pracovníci berou mzdy blížící se minimální mzdě. Popsala jako mizerné nejen platové podmínky zaměstnanců v supermarketech, prádelnách či v potravinářských závodech, ale též mluvila o nevyhovujících pracovních podmínkách. „Lidé si někdy nemohli ani dojít na toaletu,“ uvedla. A popsala nejchudší české zaměstnance jako ubité a vyčerpané: „Nemají čas na volnočasové aktivity, nemají čas sledovat zprávy, těžko platí svým dětem školní potřeby,“ ještě dále doplnila. Jde o přehnané líčení, nebo žije nemalá část českých lidí skutečně takovým zoufalým způsobem?

O paní Uhlové jsem se někde dočetla, že je to velmi socializovaná dívka, která se dovede dobře, empaticky vžít do pocitů různě postižených lidí. Ty její závěry se mi ale zdají trochu přehnané. Nemyslím si, že by si pokladní v supermarketu nemohla dojít ani na záchod. Opět bych to nepaušalizovala, že v Česku žije velké množství vyčerpaných a chudých lidí, kteří musí jen do úmoru dřít. Každá profese má svoje pro i proti. Určitě bychom mohli pracovat za vyšší mzdy, například učitelé na tom nejsou moc dobře vzhledem k tomu, že to jsou vysokoškoláci a co všechno musí umět i dělat; a takových profesí je určitě víc, avšak tragicky bych to určitě neviděla. 

Navážu na vaši poznámku o výši českých platů. Pravdou je, že jsou oproti těm německým, ale i francouzským dost nízké. Odbory a levice na to reagují kampaní „Konec levné práce“ a chtějí tlačit na podnikatele i na stát, aby mzdy navýšili. Pravice mluví jako o receptu na tuto situaci o znalostní ekonomice s vyšší přidanou hodnotou, Andrej Babiš chce například více investovat. Je vůbec správné, že odbory nyní tak tlačí na nízké mzdy?

Je to o tom zvolit tu správnou, rozumnou míru. Pokud by se skokově zvýšila minimální mzda, bude to znamenat vyšší nezaměstnanost a stát tak začne více tratit na sociálních dávkách. Ano, mzdy by se měly zvýšit, ale takovým způsobem, ať na to například nedoplatí menší podnikatelé. Ti třeba dnes zaměstnávají 10 lidí, a když budou muset všem o dost víc přidat, tak některé pracovníky propustí. Ohánět se před volbami heslem „konec levné práce“ mi nepřipadá zrovna šťastné.

„Nikdy jsme neměli tolik míry svobody, suverenity, vlastního rozhodování jako nyní, když jsme členy Evropské unie,“ tvrdí někdejší místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček. A dále říká: „Proč někdo vůbec srovnává dobu, kdy jsme byli prakticky jen satelitem SSSR, s dneškem?“ Je tedy pravdou, že jsme se stali „kolonií“ Západu, kdy nám nepatří ani český průmysl či banky, jen a jen vlastní vinou? Kde se stala po revoluci chyba?

To nedovedu zcela věrohodně posoudit, protože v tom hrají roli složitější ekonomické procesy. O privatizaci v 90. letech si nemyslím, že proběhla zcela špatně, jelikož lidé se o svůj vlastní majetek většinou starají lépe než o ten státní. Samozřejmě nelze zprivatizovat zcela všechno, ani já jsem tak nepostupovala, když obce a města mají na starosti velkou část státních nemovitostí. Domnívám se například, že není moudré privatizovat byty ve velkých panelácích, vždyť na společných stavebních úpravách se nedomluví ani lidé v menších činžácích, natož pak v domech se stovkami nájemníků.

Všechno ale srovnávat nelze s érou před rokem 1989. Já už bych se nikdy nechtěla vrátit zpátky do té doby se všemi těmi jejich zákazy, dnešní svoboda je neocenitelná. A to si tak už trochu neuvědomují naši mladí, kteří tehdejší poměry nezažili. Oni řadu věcí dost kritizují, protože mohou v zahraničí vidět, že to funguje i lépe. Ptají se, proč všechny cesty nejsou v pořádku, proč je málo sportovišť atd. Nemají na rozdíl od nás s čím srovnávat, neuvědomují si, že se za minulého režimu měly dobře jen stranické špičky a pár tisíc vyvolených. Dnes se má lépe daleko víc lidí.  

Pojďme nyní k blížícím se volbám. O tom, že vyhraje volby hnutí ANO, pochybuje jen málokdo, jenže řada politiků z různých stran se nyní předhání v tom, jak prohlašují, že s obviněným Andrejem Babišem si spolupráci vůbec nedovedou představit. Kdo si myslíte, že by s ním šel do koalice bez větších problémů, tedy utvořil s hnutím ANO vládu? A koho budete vlastně volit vy sama?

Ohledně povolební spolupráce s hnutím ANO bych tipovala Tomia Okamuru, který dostane slušný počet hlasů a pochází stejně jako Andrej Babiš z populistické strany. Mají celkem dost společného. Navíc hnutí ANO se vůči Evropské unii nijak zásadně nevyprofilovalo. Lavíruje vždy tak, jak si to většina veřejnosti přeje slyšet. Potencionálními spojenci Babiše mohou být také lidovci, to bych vůbec nevylučovala, a možná i komunisté.

Mně osobně by nejvíce vyhovovalo, kdyby už měl být Babiš premiérem, aby se spojil s Okamurou a KSČM. Potom by pravice v příštích volbách dost posílila. Já totiž jsem vylučovací metodou došla k závěru, že budu volit ODS, což je v současné době to nejmenší zlo. Jen doufám, že občanští demokraté se s hnutím ANO nespojí, ztratili by tím u mnoha lidí svůj znovu nabytý kredit. Mně by se například dost líbil jako ministr školství Klaus mladší, jenže to by se právě ODS musela spojit s Babišem, což bych si opravdu vůbec nepřála.  

Který subjekt ze stran, které mají šanci na vstup do Sněmovny, představuje největší riziko pro naši zemi? A jaké?

Byla by to strana jednoho muže, který se už snaží a dál se bude určitě snažit soustředit u sebe co nejvíce moci. To by byl částečný konec dosavadní demokracie. A máme už také důkazy o tom, jak je ten lídr schopen likvidovat svoje protivníky…

Významné procento mohou získat strany, které jsou považovány za protestní strany. Někdy se jim říká také „strany pomsty“. ANO, KSČM, Okamurova SPD. Zaslouží si český politický režim a „tradiční“ politici takový trest, aby většinu ve Sněmovně získaly tyto strany? Bylo by to ohrožení demokracie? Nebo si zbylé „tradiční“ strany skutečně zaslouží vypráskat z parlamentu?

Bohužel u nás nefunguje systém dvou stran, které se střídají ve vládnutí jako je tomu například v Anglii, a zvláště u současných voleb je těch subjektů tolik, že se běžný člověk v tom přestává orientovat. Ta roztříštěnost je opravdu šílená. Pak někdo volí jen tu stranu, která přijde s něčím novým a zároveň zatracuje tradiční politická hnutí. V tom nyní vede Babiš, který stále o sobě tvrdí, že není politikem. I když je to naprostý nesmysl. Úspěch má i Okamura, ze kterého ale ten populismus více vyčnívá.  Mohli by to dát spolu dohromady, pak bych ale litovala toho třetího k nim do party. I když takoví lidovci by to nakonec byli schopni svým voličům nějak vysvětlit.

Na druhou stranu se musí uznat, že Andreji Babišovi se podařilo velkou část veřejnosti přesvědčit , že tradiční strany stále kradou, zatímco on jen čerpá. Je v tom úspěšný a odlákal voliče jak zprava, tak i zleva. Pro společnost je to ale nebezpečné, aby soustředil tak velkou moc jen jeden člověk, který nemá žádný stěžejní ideový program, a může si tedy dělat, co chce. Bojím se také toho, jak by se na naši republiku dívali v zahraničí, kdyby Miloš Zeman skutečně jmenoval Babiše premiérem, i když by mu hrozila vazba. To bychom se dostali v uplatňování demokratických principů někde až za Ukrajinu…