Pane Zbyšku, myslíte si na základě posledních informací, že současná situace s přílivem uprchlíků je už zvládnutelná a bude tomu tak i v budoucnu? Nemáte obavy, že by Evropa při nesystémovém řešení tohoto problému mohla zkolabovat?

„Stejně jako někteří politici i já si myslím, že s příchodem zimy počet uprchlíků znatelně zeslábne. V příštím roce, pokud s tím odpovědní lidé něco neudělají, se ale může ta obrovská migrační vlna znovu obnovit. Západní Evropa totiž znamená pro většinu z nich vysněný ráj. V souvislosti s tím mě dost překvapila impotence Evropské unie, která si se systémovým řešením stále neví rady. Samozřejmě že už uprchlíky nemůžeme posílat zpátky a měli bychom pomáhat zvláště těm, jež utekli před válkou nebo jiným násilím. V budoucnu se však musí jejich problém řešit na místě, odkud přišli, tedy na Blízkém východě nebo v Africe.“

Lidé v Česku se dost obávají, že tito lidé z úplně jiné kultury, rozdílného náboženství a s naprosto odlišným chápáním světa by se v našem prostředí nezařadili do společnosti. Mají dost velký strach o naše demokratické zásady, které se vyvinuly, jak je všeobecně známé, z křesťanství a jeho základních hodnot. Nemáte stejné pocity?

„Popravdě řečeno si myslím, že jen málo Čechů ví něco o křesťanských hodnotách. Ta imigrační vlna je teď přinutila o nich uvažovat, což je na jednu stranu dobře. To říkám jako kněz, který zde už působí 23 let. Je opravdu škoda, že jsme si nechali základní životní hodnoty po nadějném roce 1989 tak pošlapat. Ale většina uprchlíků k nám nechce, takže se nemusíme zas až tak bát.“

Evropa prý potřebuje mladou pracovní sílu a podle některých analytiků se bez imigrace neobejde. Proč tzv. uprchlickou krizi nevyužít a neudělat maximum pro integraci imigrantů, jak se o to třeba snaží v Německu? Na druhé straně nebudou brát běženci našim nezaměstnaným práci?

„Domnívám se, že i v Německu už svého neuváženého gesta litují včetně kancléřky Merkelové, i když oficiálně to nikdo nepřizná. Tak obrovský příliv uprchlíků do Evropy nepovažuji za správnou cestu, jak omladit Evropu. Češi ani Poláci se ale nemusejí o svá pracovní místa bát. Na mě mnoho uprchlíků dělá dojem, že mají jiné pracovní návyky a určitě by se jim nechtělo pracovat ve stejném tempu, jako je u nás ve střední a východní Evropě zvykem, a to ještě za tak nízké mzdy.“

Migrační vlny končí často v západoevropských zemích v ghettech, kde se potom vytvářejí nepřátelské nálady, které příslušníci ghett vůči většinové společnosti mnohdy mají. Je to podle vás dáno faktem chudoby a sociálního vyčlenění, nebo, jak někdy tvrdí odpůrci imigrace, je to způsobeno tím, že se muslimové z důvodu svého náboženství nemohou a nechtějí začlenit?

„Bylo by opravdu velkou chybou soustřeďovat běžence mimo většinovou společnost, jak to někdy v Česku funguje s Romy. Oni by se nezačlenili, komunikovali by jen mezi sebou a nenaučili by se pořádně ani jazyk. Proto jsem uvítal iniciativu papeže Františka, který vyzval duchovní, aby ubytovávali uprchlíky i na farách. Jenže lidé z toho mají velký strach; a když jsem to navrhl, setkal jsem i s nenávistnými reakcemi od veřejnosti.“

V českých médiích se objevily informace, že prý v Polsku se mnoha věřícím nelíbí rozhodnutí jejich vlády o uprchlických kvótách, jelikož Poláci budou nyní muset přijímat také muslimy. Je to pravda? Anebo je situace u našich severních sousedů úplně jiná?

„Česko i Polsko jsou homogenními státy, které zatím nemají moc zkušeností s emigranty jako například země, jež mají koloniální historii a přijímaly i utečence z východního bloku. Do našich zemí se dříve neemigrovalo, spíše se z nich utíkalo. Nyní se dostáváme do nové role, kterou se musíme nejprve naučit. I v Polsku proto panují z uprchlíků velké obavy. Podle posledních veřejných průzkumů je nechce přijmout asi 52 procent Poláků. Premiérka Ewa Kopaczová udělala tak dost odvážné gesto před volbami, když se přidala k Západu a souhlasila s přerozdělováním uprchlíků. To určitě nebylo populistické rozhodnutí.“

Jak vůbec vnímáte postup polské vlády z nedávných dnů, která na hlasování v Evropské unii o přerozdělování uprchlíků na poslední chvíli změnila svůj dřívější názor a podpořila přijetí kvót? Přitom polská reprezentace na třech zasedáních Visegrádské čtyřky závazně slíbila svým partnerům včetně Česka podporu při odmítnutí direktivního stanovení počtů běženců, jež budou muset jednotlivé členské země EU nyní nabírat.

„Obecně je známo, že politika není o dodržování slibů, ale spíše o jejich porušování. Tudíž jde ze strany Polska o ‚standardní‘ politický postup. Myslím si, jak to uvedla i některá média, že svoji tichou, avšak významnou roli sehrál Donald Tusk, polský předseda Evropské rady, který ovlivnil polskou premiérku. Nicméně já tu změnu postoje vítám. Celkem mi totiž vadilo, že jsme se až tak radikálně vymezovali proti ostatním státům EU, a nebylo to poprvé. Pokud jsme už do evropského společenství jednou vstoupili, měli bychom spolupracovat, a ne jako svéhlavé děti odmítat všechno, co se nám nelíbí. Když jsem v mládí chodil na diskotéky, podle stěn postávaly dívky, se kterými ostatní kluci nechtěli moc tančit. A já si teď myslím, že se budeme sami dostávat do pozice nešťastnic z kouta, s nimiž nikdo nebude chtít nic mít.“

Nijak ojedinělé nejsou ani názory, že situace určité části běženců je opravdu tragická, protože utíkají před válkou a násilím, jenže sami máme v Česku stoupající množství lidí pod hranicí chudoby, bezdomovce a hodně dětí v dětských domovech s nejistou budoucností. Co tedy říci na argumenty, že na prvním místě mají být naši občané v tragické životní situaci, kterým má stát především pomáhat?

„Určitě na prvním místě mají být naši lidé. Už také proto, že v poslední době skutečně přibývá počet sociálně slabých rodin; těm se církev snaží alespoň trochu pomáhat, pokud se to dozví. Vidím to například i u nás v Lanškrouně. Jestli jsme měli před několika lety asi patnáct takových případů, dnes je toto číslo už možná trojnásobně vyšší. To ale samozřejmě neznamená, že odmítnu pomoc utečencům prchajícím před válkou. Já si opravdu myslím, že velký strach z uprchlíků je zbytečný, protože pro ně jsme jen tranzitními zeměmi na cestě do úplně jiných míst. Oni u nás nezůstanou. Nicméně by měla Evropská unie nyní zapracovat na vytvoření systému, který by běžencům pomáhal nedaleko od hranic jejich zemí, z nichž odešli. A to také z toho důvodu, že se k nám nyní dostávají jen ti majetnější a schopnější, kteří na to mají. Nejtragičtější případy, jež určitě potřebují pomocnou ruku, zůstávají v těch zemích postižených válkou, jelikož nemají jinou volbu.“

Rozhovor vedl: Jan Štěpán