Jste dobří…a přesto se jen těžko uživíte. Jak je to možné?

Z původních 180 hektarů dnes pěstujeme jen na  25 hektarech. Cibule, nezbytná pro většinu pokrmů, vyžaduje pokud možno ruční zpracování, a to se odráží na ceně. Naše produkty vytlačují zahraniční strojně sklízené přebytky z Polska, Holandska, Německa. Ty jsou dotované, rovnost přístupu v Unii tedy opravdu není. I když, je to logické – hlavně podporují své farmáře – a ti potřebují exportovat.

Kvalitu cibule poznáte kromě chuti také na trvanlivosti. Naše cibule v suchu a konstantní teplotě vydrží od září do září, tedy od doby sklizně až po sklizeň další. Všimněte si mimochodem, že v supermarketech najdete cibule, které jsou sice velké, ale měkké, vodnaté. Těsně před sklizní se totiž hojně zalévají. Pak pochopitelně zvýší svoji hmotnost. Ale už naši prapředkové cibuli svazovali a vysoušeli na suchém vzduchu – tyto snopky vidíte ještě mnohdy v Maďarsku nebo na Slovensku…ale také v naší vesnici, kde snad každý druhý se cibulí zabývá. Správná cibule musí pálit, musí vám při jejím krájení pálit oči a také když ji konzumujete syrovou, nesmí být mdlá.

Nechtěli byste se tedy schovat pod „ochranná křídla“ Babišova Agrofertu?

Již dvacet let budujeme rodinou farmu, začlenění do gigantického holdingu Adreje Babiše tedy nezapadá do našich plánů.

Jaký byl podle Vás nejlepší český ministr zemědělství?

Nejlepší ministři byli Josef Lux a Martin Fencl, chápali potřeby zemědělství a uměli je více prosadit v konkurenci jiných hospodářských odvětví.

Co říkáte na nejrůznější značky českých, regionálních a farmářských výrobků?

Bojím se, aby nebylo brzo přeznačkováno. Tvrdilo se, že pomohou zemědělství, začalo to dobře a i nám to pomohlo. Pomalu se to ale stává více a více businessem, hlavně pro reklamní agentury a nově vznikající místa pro úředníky. V konečném stavu to pak nemusí být podpora pro nás, pěstitele.