Oznámení, že se zástupci koalice sice shodli na navýšení rodičovského příspěvku ze současných 220 na 300 tisíc korun, ale vyšší dávku by dostali pouze rodiče s dětmi, které se narodí až po 1. lednu 2020, vyvolalo vlnu nevole. ČSSD totiž původně slibovala navýšení příspěvku i pro ty rodiče, kteří mají děti do čtyř let a stále příspěvek čerpají. Ministryně práce Jana Maláčová proto přispěchala s prohlášením, že se pokusí najít osm miliard korun, které chybí k tomu, aby platil původní slib. Co si o těch tanečcích kolem rodičovského příspěvku myslíte?

Nepřísluší mi komentovat ani výši rodičovského příspěvku, ani datum, od kterého by měl být vyplácen, jednoduše proto, že ani jedno z toho není nějaké ekonomické rozhodnutí, nýbrž politické, takže by se dalo předpokládat, že každá politická strana by asi rozhodla jinak podle své politické filozofie. Protože ČSSD je hodně nalevo, taky slibovala výraznou změnu... Na celé kauze mě ale zaujalo – a to dost negativně – něco jiného.

Zaprvé není, řekněme, „slušné“ něco slíbit a pak to zase odvolat. Pokud ČSSD rovnou chtěla ušetřit 8 miliard korun, měla hned, od samého začátku, říct, že příspěvek bude valorizován jen pro nově vyplácené dávky, a ne ty, které jsou již v běhu. Něco slíbit a pak to odvolat znamená zbytečně rozzlobit spoustu lidí, kteří již počítali s jinými podmínkami. To tedy ČSSD měla na rovinu hned říct: chceme sice přidat všem, ale bohužel nemáme na to, někde musí být nějaká dělicí čára, a proto jsme se rozhodli tuto dělicí čáru vést tak, aby peníze byly vyplaceny jen těm, kdo budou mít děti od příštího roku. Taková upřímnost by byla pro mnohé mnohem méně frustrující, než něco slíbit a pak to zase odvolat. Zkrátka každý by měl slibovat jen to, co může dodržet.

A zadruhé mě zaujalo „zdůvodnění“, které ČSSD uvedla k tomu, proč svůj původní slib zase odvolala: prý je to z „ústavně-právních důvodů“. Tahle nicneříkající a zřejmě záměrně vágní formulace má patrně vyvolat dojem, že je nepřípustná retroaktivita právních norem, takže nelze zpět měnit něco, co už bylo v minulosti nějak přiklepnuto. Jinak si tuto formulaci neumím vysvětlit. To je ovšem snad ještě neslušnější lavírování než odvolání slibu. A to proto, že je to naprostý nesmysl. Kdyby totiž v tomto případě šlo o nepřípustnou právní retroaktivitu, nebylo by možné valorizovat žádné dávky, tedy třeba ani důchody! Což je samozřejmě nesmysl. Tady chtěl někdo někoho opít rohlíkem a schválně zdůvodnění formulovat takto vágně, aby se do něj moc nešťouralo. Prostě jen nebyla odvaha říct natvrdo: nemáme na to, tak jsme si to zase rozmysleli. To není zrovna imponující odvaha.

Senát podpořil vládu a postavil se za její stanovisko odmítnout návrh Evropské komise, aby o daňových otázkách rozhodovala kvalifikovaná většina místo dosud potřebného souhlasu všech členských zemí. Na rozdíl od většiny senátorů tvrdí Jiří Dienstbier, že zavedení většinového rozhodování i v případě daní je jedinou možností, jak zajistit financování veřejných rozpočtů a jak omezit daňové odvody firem, které působí v Česku, do zemí s nižším zdaněním příjmů. Jsou to argumenty, které měli vzít ostatní senátoři v potaz při rozhodování i za cenu, že by otevřeli cestu k tomu, aby mohla být Česká republika v rámci Evropské unie přehlasována?

Ne, toto v žádném případě nejsou relevantní argumenty. Tady jde o velmi nebezpečný posun, jehož analogii si nejlépe vysvětlíme na Lisabonské smlouvě. Ta také ve své podstatě zrušila právo veta v některých otázkách u jednotlivých členských zemí, a tím došlo k naprosté změně charakteru Evropské unie. Právě od té doby se datuje značná nespokojenost s některými kroky EU, které jsou zejména malým zemím vnucovány proti jejich vůli.