A mezitím na Ukrajině: Tohle české noviny nenapsaly a je to škoda. Válka zatím jen trochu prská, ale politika jede v plném proudu

16.06.2015 15:20 | Zprávy

Zatímco velký zájem poutá utečenecká otázka v EU, na Ukrajině se nadále rozhoduje o tom, jestli tato země obstojí ve své „evropské volbě“ a bude schopná vyjít ze současné krize své státnosti posílená, stabilnější a celistvá. Vlna uprchlíků z východu Evropy by v případě, že by to Ukrajina nezvládla, do Česka nesměřovala z Afriky ale daleko spíš z destabilizované Ukrajiny. Ukrajinská krize není zdaleka pryč a jejím vyústěním bude velmi brzy to, že se Evropané ocitnou v nové geopolitické realitě konfrontace s Ruskem, která je právě ve výstavbě. Pro Parlamentní listy analyzuje Veronika Sušová-Salminen.

A mezitím na Ukrajině: Tohle české noviny nenapsaly a je to škoda. Válka zatím jen trochu prská, ale politika jede v plném proudu
Foto: plus.google.com
Popisek: Prezident Ukrajiny Petro Porošenko

Na východě Ukrajiny v posledních dnech pokračují přestřelky mezi ukrajinskou armádou a opolčenci donbaských republik hlavně v oblasti kolem sídla Marinka, kolem Doněcku, ale také jinde. Každý den jsou hlášeni noví padlí a obě strany se tradičně obviňují z nedodržování podmínek příměří a především poměrně intenzivní noční střelby. Nový konflikt se může v podstatě rozhořet kdykoliv znova, zvláště proto, že politické řešení se ocitá v patu.

Dnes není pohodlné chápat ukrajinský konflikt nejen jako celoevropskou krizi mezinárodních vztahů a bezpečnosti, ale také jako krizi ukrajinské státnosti, která byla dramaticky internacionalizována. V tomto pohodlném vyprávění jsou všechny ukrajinské problémy otázkou kleptokratického režimu „proruského“ prezidenta Janukovyče a vlastní ruské politiky vůči Ukrajině, ale nikoliv vnitřního vývoje Ukrajiny a vratkých základů ukrajinské státnosti po roce 1991. Naposledy ukrajinský prezident Porošenko tuto interpretaci znova zopakoval, když v rozhovoru pro americký Bloomberg hovořil o tom, že válka není vnitřní válkou na Ukrajině, ale ruskou agresí proti evropsky orientované Ukrajině, která je jednotnější než kdy jindy.

Realita je ale mnohem komplikovanější. Ve zkratce: ukrajinský Majdan nebyl jenom autentickým liberálně laděným protestem proti aroganci moci oligarchie, všudypřítomné korupci a nefunkčnosti státu. V tomto ohledu byla majdanská revoluce více či méně „ukradena“ staronovými elitami. Jeho součástí a hlavním spojencem se stali (militantní) ukrajinští nacionalisté, často také neonacisté a fašisté, kteří evropskou volbu vnímali prismatem svojí až patologicky protiruské ideologie.

Odsud plynuly domácí kořeny donbaského povstání, které bezpochyby dostalo pomoc od Moskvy, ale nelze ho považovat en bloc za zcela uměle vyvolané, zinscenované politické divadlo, které nemá nic společného s realitami současné Ukrajiny. Donbas reagoval se strachem na stále patrnější přítomnost ukrajinských nacionalistů u moci a na radikalizaci části ukrajinské společnosti kolem jemu cizích symbolů a historických vyprávění, protože Ukrajina je země imperiálních fragmentů s tendencí k polarizaci a konfliktu a ne homogenní národní komunita ve stabilně ukotveném národním státě. Argumenty o politické neautentičnosti donbaských požadavků kopírují argumenty druhé strany o tom, že Majdan byl jen zaplacenou šou z USA. Oba takové argumenty delegitimizují názory oponentů a znemožňují jakýkoliv dialog.

Decentralizace Ukrajiny

Na Ukrajině v posledních týdnech začala příprava decentralizace země, zatímco jakékoliv nápady na možnou federalizaci byly odmítnuty. Ze dvou důvodů. Prvním důvodem jsou obavy z toho, že federalizace by se stala oknem pro přístup Ruska do ukrajinských záležitostí. Druhým potom strach z toho, že by federalizace mohla vést k faktickému rozpadu země. Na Ukrajině panují očividně obavy z toho, že země není natolik stmelená na to, aby mohla existovat ve federálním formátu. Na druhou stranu Ukrajina ani není dost homogenní na to, aby mohla být unitárním státem. Současná rigidní (a nefunkční) centralizace je nejenom pozůstatek sovětské minulosti, ale také snahou o prosazení unitárního státu.

Decentralizace v podobě větší politické autonomie zdola je součást dnešních reforem Ukrajiny v euro-duchu (či lépe řečeno podle polských vzorů). Kyjev je i v tomto případě pod tlakem západních partnerů decentralizovat jako součást své europeizace. V Radě teď čeká hotový návrh na decentralizaci, který ale prozatím nevzbudil žádné velké ovace u ukrajinského tisku. Kritici návrhu vytýkají nekoncepčnost, nejasné rozdělení pravomocí, které odráží spory mezi prezidentem a premiérem (vládou) a také opakování chyb z minulých pokusů o decentralizaci z doby prezidenta Juščenka. Další kritizují celkový kontext reformy, kterým je slabá, nefungující infrastruktura Ukrajiny, díky čemuž může hrozit reformě neúspěch.

Donbas na Ukrajině, samostatný nebo v Rusku

Ve stejnou dobu oznámili představitelé obou lidových republik svůj návrh úprav konstituce, který v podstatě kopíroval starší návrhy a navazoval na minský proces. Z návrhu ale vzápětí zaujalo především to, že redakce separatistů nezměnila (nenavrhla jako změnu) text ukrajinské ústavy, který mluví o Krymu jako o součásti Ukrajiny. Média věc senzačně interpretovala jako separatistickou pozici vůči Krymu, i když o status Krymu primárně vůbec nešlo. Návrh počítal s tím, že na východě utvoří zvláštní, autonomní území, které bude mít zvláštní status a odizoluje oblast od ukrajinizačních pokusů oficiálního Kyjeva, ale oblasti ponechá jako součást Ukrajiny. Kamenem úrazu možná není kostrbaté rozdělení Luhanské a Doněcké oblasti na území se zvláštním statusem a na zbytek pod kontrolou Kyjeva, ale především fakt, že spolu s tím povstalci požadují zachování neutrálního statusu Ukrajiny jako země.

Nicméně návrh vzápětí ztratil na svém obsahu i politickém významu, protože vyjednavači začali popírat to, že by návrhem přiznali Krym Ukrajině, požadovali úpravu návrhu v novém duchu a následně prohlásili, že by stejně nejraději byli součástí Ruska a že zůstat na Ukrajině pro ně představuje politicky „sebevraždu“. Smysl návrhu bylo prý posílit hledání dohody v kontextu zesilujících bojů, argumentovali. Zacharčenko v pondělí zmatek doplnil o další vyjádření – tentokrát odmítl, že by se DLR stala kdy součástí Ukrajiny a definoval ji jako samostatný stát. Mnozí mají toto protikladné chování za politickou taktiku obou samozvaných republik v rámci vyjednávání. Nejbližší jednání minské kontaktní skupiny se má sejít dnes v Minsku. 

Minsk 3 nebo pohádka?

Podle posledních zpráv má být nyní ve snaze předejít dalšímu pokračování války a překonat současný pat na stole nový návrh na řešení situace na Donbase, který měla iniciovat Moskva ve spolupráci s Berlínem a Paříží. Nové řešení chce dát autonomii nikoliv jenom územím DLR a LLR, ale celé Doněcké a Luhanské oblasti. Do čela oblastí budou vybráni lidé, kteří budou přijatelní pro Kyjev i pro Moskvu s asistencí Paříže a Berlína, kteří potom pomohou znovuintegrovat region do Ukrajiny. Součástí tohoto balíčku „Minsk 3“ je částečná přeměna opolčeneckých oddílů v lidové milice a částečné odzbrojení zbytku.

Jednání o návrhu ale prezidentský úřad v Kyjevě (a následně ani Kreml) nepotvrdil s tím, že jde o „pohádky“. Jak sdělil nejmenovaný diplomat ruskojazyčným novinám Věsti, „je potřeba buď zreformovat koalici a vyloučit z ní nejvíc vojenské prvky, nebo, pokud to nebude možné, vyhlásit nové volby, po kterých bude rozložení sil v Radě odlišné a možná bude zformována koalice, která bude připravená na kompromisy kvůli míru na Donbase“. To ovšem znamená, že by „Minsk 3“ mohl být přijat jenom za podmínky nové politické konstelace Ukrajině než je ta post-majdanská.  Otázka je, jestli si nové volby prezident Porošenko může vůbec dovolit.

V Radě byl schválen zákon o další ekonomické blokádě obou rebelujících provincií Kyjevem a zdá se také, že se nová kyjevská vláda zhlédla v putinském Rusku, když navrhuje informačně uzavřít Donbas a zprávy z ATO podřídit pravidlům utajovaných vojenských informací. Kritik další blokády Donbasu doněcký gubernátor Kichtěnko se díky svým postojům dostal do konfliktu s Jaceňukovou vládou, která navrhla jeho odvolání z důvodů neúspěchu stavby fortifikací v oblasti. Prezident Kichtěnka ve čtvrtek 11. 6. odvolal a nahradil svým člověkem – Pavlem Žebrivským. Je to další gubernátor v řadě, kterého prezident Porošenko bleskově odvolal v rámci posilování prezidentské vertikály na Ukrajině, ke kterému v současnosti dochází.

Hra o legitimitu pokračuje

Delegitimizace je pokračujícím problémem ukrajinského konfliktu, která brání nalezení kompromisu a vede Evropu do nové epochy konfrontace s Ruskem. Ta bude podle skeptiků trvat nejspíš celou jednu generaci.

Na jednu stranu Západ (EU a USA) považuje skoro všechny kroky Ruska od samotného počátku za nelegitimní, pomýlené či dokonce hnané posedlostí po obnovení impéria v jeho původních hranicích. Klade tak důraz na zadržování, vytváření jednotných front proti „ruskému ohrožení“ a na sankční politiku, která nahradila klasickou diplomacii – hledání kompromisů je prohlášené za appeasement s ďáblem, který na začátku 21. století povede k opakování dějin z první poloviny 20. století. Démonizace Ruska sice není politika, ale jen – když budu parafrázovat Henryho Kissingera – alibi pro neexistující politiku, nicméně Západ si s touto strategii vystačí.

Na druhou stranu tu je Kyjev, který trvale delegitimizuje donbaské povstalce jako „teroristy“ a doposud nezačal plnocenný dialog o uspořádání země, které by odpovídalo nikoliv nacionalistickým snům o unitárním státě podle západoukrajinských vzorů, ale reálné diverzitě Ukrajiny. Po celé dvě desetiletí ukrajinské vlády selhávaly právě v tomto úkolu a konflikt na Donbase je kumulací těchto selhání, ne jenom výsledkem velmocenského sporu o místo Ukrajiny v současném uspořádání světa. Nepochybné vměšování Ruska na ukrajinském Donbase bylo umožněno politikou budování národního státu, která posilovala konflikt různých odstínů regionálně-národních identit uvnitř Ukrajiny. Pokračující externalizace (hledání vnějšího viníka) vnitřních problémů Ukrajiny je do budoucnosti sázkou na špatného koně.

Za třetí je tu Moskva, která oportunisticky kormidluje v dost kalných vodách válkou zničeného Donbasu, aby splnila svůj hlavní strategický cíl – vojenskou neutralitu Ukrajiny, potažmo dalších zemí v postsovětském prostoru svých „vitálních zájmů“. Asociační dohoda Ukrajiny, která bezpochyby šla proti podepsaným dohodám v rámci SNS, je tu už podružná v novém kontextu fakticky už znova rozděleného kontinentu. Putinské sny o Velké Evropě byly uloženy k ledu.

Z hlediska Západu a Ukrajiny se jedná o nelegitimní zájem, protože Rusko na Ukrajině prokázalo, že je „agresorem“ a že se vměšuje. Předtím platila jiná delegitimizační strategie: východní rozšiřování NATO se Ruska vůbec „netýkalo“. Rozšiřování NATO je nyní v nově vytvořeném kontextu aktuálnější víc než kdy jindy. Následky se tu zaměňují programově za příčiny, ale jak známo, tisíckrát opakovaná mantra se stává realitou. Evropský projekt sedí ve vlaku, jehož zámořská lokomotiva veze starý kontinent plnou parou vpřed – do starého šrotu geopolitické nevýznamnosti. V tom lepším případě…


 

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Veronika Sušová-Salminen



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Bereme moc washingtonským elitám... Donald Trump složil slib a přišla politicky nekorektní smršť u mikrofonu

18:31 Bereme moc washingtonským elitám... Donald Trump složil slib a přišla politicky nekorektní smršť u mikrofonu

V roli prezidenta pronesl Donald Trump svůj první projev. Dal jasně najevo, že odteď bude navždy pla…