Pane faráři, co pro Vás znamenají Vánoce, Štědrý den, večer?
Především jsou setkáním s mnoha lidmi. Rozhovory. Naslouchání. V mnoha lidských příbězích se mohu setkat s  bídou i velikostí a vše se pak snažím spojit s pohledem na dítě položené v jeslích každého z betlémů i v té nejzapadlejší vesnici, protože i tady žijí lidé, kteří jsou velicí i malí zároveň. Jako křesťan pak věřím, že příběh o Bohu, který vstupuje do tohoto našeho lidského chléva a stává se jedním z nás, nám vrací důstojnost a vybízí ke vzájemnému uznání a respektu, což je velká výzva pro každého člověka „dobré vůle“ bez rozdílu.

Jaká si myslíte, že je v české společnosti nálada?
Netroufám si vyslovit nějaké obecné stanovisko. Jsou lidé, kteří jsou spokojení a lidé, kterým se nedaří dobře. Myslím si, že lidé si umí na rovině sousedských vztahů a rodinných vazeb pomoci, když je třeba a stát jeden při druhém. Toho si vážím a snažím se to podporovat. Jednoduše – když se nám nedostává základních věcí od systému, je dobré se učit obdarovávat se tím, co nám chybí, vzájemně.  

Více rozhovorů ZDE

Myslíte si, že si lidé stěžují na současnou dobu, politiku právem, nebo „zbytečně“, že vždycky může být i hůře?
Zdá se mi, že je to úzce spojeno s úhlem pohledu, zkušeností nebo aktuálním pocitem. Známý je onen příklad se sklenicí z poloviny naplněné vodou. Jsou lidé, kteří řeknou, že je z poloviny prázdná a druzí, kteří ji vidí z poloviny naplněnou. Hovořil jsem před několika dny s jednou ženou aktivní v komunální politice a velmi jí záleželo na tom, aby člověk uměl vidět život pozitivně. I když to někdy je těžké, říkala, takový postoj prý mnohem snadněji pomůže dostat se opět nad hladinu. Rád bych jí věřil, na druhou stranu postoj „vidět vše hlavně pozitivně“ a „učit se hledat ve všem něco dobrého“ vede k  poslušnosti a samolibému zbavení se zodpovědnosti – k postoji českého Honzy ležícího za tou svou pecí, která dokud nespadne, je vše v pořádku. Stav současné politiky je pro mě velkou výzvou k osobní angažovanosti – je to také moje zodpovědnost, že jsme to nechali tak daleko dojít. Pec už dávno spadla, a myslím si, že i kominík promarnil svou šanci.

Jaký vy jako duchovní máte pocit z politické situace v zemi, z toho, jak se politici chovají i vůči lidem?
Pocit je to velmi rozpačitý. Uklidňuje mě a zároveň trápí nepřítomnost skutečných osobností, ke kterým bych se mohl s důvěrou přihlásit. Naštěstí mají mnohé napjaté politické situace v naší zemi na nejvyšší úrovni jen jepičí život. Zdá se mi, že celá evropská společnost trpí nedostatkem osobností, a tak se setkáváme pouze s rozhodnutími řešícími okamžité potřeby, nikoliv s dlouhodobými vizemi hodnými velkých politiků.

Jaký je Váš názor na obsazování krajských postů členy KSČM? Myslíte si, že je důležitější, aby byly obsazeny odborníky, lhostejno, z jaké politické partaje jsou, nebo je důležité, aby komunisté neměli možnost cokoli ovlivnit?
To je problém související s postavením komunistické strany ve společnosti, který nebyl včas řešen. Byl jaksi tiše zameten pod koberec hned po roce 1989 a teď stejně tiše a pomalu vyplouvá napovrch. Byl jsem překvapen, jak je jazyk mnohých členů KSČM stále stejně sebestředný a demagogický – což je sice v naší politice časté – nicméně s představou, že za ním stojí celá ta hrůzná ideologie, mi při pomyšlení rozšíření vlivu KSČM vůbec není dobře. Dlouho jsem žil a ještě se i setkávám s lidmi, kteří pro svou křesťanskou víru byli lidmi, kteří věřili komunistické ideologii pronásledováni a léta potupně týrání a vězněni. Na druhé straně mě děsí, když se i křesťanská víra stane ideologickým postojem a tak bych chtěl být i velkorysý vůči komunistům.  

Co Vás na politice či politicích nejvíce štve, mrzí?
O tom už jsem myslím řekl dost před chvílí.

Chodí za Vámi třeba lidé s prosbou o radu, o pomoc v dnešní sociálně složité době?
Není jich tolik, ale jsou. Obecně si ale myslím, že k mému povolání patří velká míra citlivosti k potřebám druhých a také připravenost k pomoci. Jsou rodiny, které žijí od výplaty k výplatě, a solidarita by neměla zůstat jen heslem sociálního učení církve. O to více mě mrzí, když se ozývají hlasy proti restitucím církevního majetku. Jsou podle mě vyjádřením nekultivovanosti a kulturního barbarství, protože co jiného by mělo být pro společnost dlouhodobě ekonomicky výhodné, než podporovat organizace, které mají sociální pomoc a solidaritu v základním popisu práce a ve kterých pracují lidé upřednostňující pomoc druhým před svým vlastním osobním životem a kteří se mnohdy díky tomu nebojí vstupovat do situací, které už jsou pro jiné instituce i jednotlivce těžko akceptovatelné.

Tento rok byl ve znamení změn, byly schváleny třeba i církevní restituce. Nezaznamenal jste třeba nějakou „nevoli“ ve vztahu věřících k církvi…?
Ne, nezaznamenal. Možná obavy některých věřících o to, aby někteří z nich ve své dobrotě a naivitě nenaletěli příslibům všelijakých bankovních společností, firem a samozvaných správců, kteří se jim najednou začínají přeochotně nabízet.

Co mezi lidmi chybí? Sociální cítění, pokora, snaha pomoci jeden druhému, pochopení?
Co mezi lidmi chybí, vědí jen oni sami. Je to opět podobenství o sklenici, která je buď poloplná, nebo poloprázdná.

Je těžké „nevěřícímu“ – ateistovi vysvětlovat smysl Vánoc, příchod Krista?
Není. Vysvětlení a porozumění je možné, pokud na druhé straně existuje základní míra sympatie, bez které není možné žádné porozumění. Samozřejmě tento předpoklad je nárokem i na mě. Nahlédnout význam křesťanských Vánoc pohledem věřícího člověka sice potřebuje i ještě cosi víc než jen rozum, ale pochopit rozumem o co jde, zvládne, myslím si každý.

Máte i kamarády, přátele, kteří jsou tzv. nevěřící?
Ano.

A požádal Vás někdo z nich někdy o nějakou radu, pomoc?
To přece ke kamarádství patří.

Co by měl podle Vás udělat člověk proto, aby byl šťastný – a nemusí jít jen o lidi žijící ve víře?
Myslím, že by každý člověk měl být především člověkem. Možná to zní jako fráze, ale stávat se člověkem je celoživotní proces a já věřím, že jsme povoláni k tomu stát se tím originálem, jakým máme předpoklady být. Rozpoznat to a uskutečňovat – to je veliké umění i dobrodružství života. Křesťanství v dítěti položeném v jeslích a v Ježíšově božství právě takovou vysokou míru lidství ukazuje.

Co byste popřál lidem v novém roce 2013?
Slyšel jsem jednu ženu vyprávět o tom, že na jejím vánočním stromě nikdy nechybí jedna ozdoba, která zviditelňuje všechno dobré, co uplynulý rok přinesl, a druhá, která je znamením všech výzev a zklamání minulých měsíců. Obojí visí vedle sebe osvícené světlem z betléma, protože obojí patří k životu s nadějí, že obojí dává životu smysl. Tedy s nadějí biblických slov vztažených na Ježíšovo narození, které říkají, že to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Kéž nás tedy provází světlo betlémské noci i v novém roce.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.