„Řekněme, že nás to v rámci přibližování se průměru Evropské unie vrátilo asi dost zpátky. Jestliže ještě v roce 2009 jsme byli na úrovni 83 procent unijního průměru, teď budeme zcela určitě hodně pod 80, tipoval bych někde mezi 75 a 77 procenty, což lichotivé není ani trošku,“ uvedl bývalý člen Národní ekonomické rady vlády. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se také zamýšlí nad tím, co je pro hospodářství České republiky v příštím roce největší hrozbou.

Jak se dařilo celkově ekonomice v roce 2013?

Myslím si, že celkově to žádný zářný rok nebyl. Retrospektivně a dokonce z hlediska globální ekonomiky to bude rok, na který bude docela radno brzy zapomenout, respektive se z něj možná poučit, ale rozhodně ne se s ním nějak významně chlubit. Bohužel to platí zejména pro nás. Evropská ekonomika i hospodářská politika v tomto roce nalezla nějaké pevnější kormidlo, jak některým krizovým projevům čelit. Mám tím na mysli, že poprvé v letošním roce došlo k prvnímu praktickému testování nějaké fiskální záklopky, která začala v Evropské unii fungovat. Na sklonku roku se země dohodly ohledně nějakých základních pravidel bankovní unie, dokonce v letošním roce Evropská unie po šesti letech přijala nového člena, což je také nějaký důkaz, že nějaká perspektiva tady je. Velmi záhy přijme nového člena také eurozóna. Takže období velké defenzívy, téměř až sebemrskačství v rámci Evropské unie pozvolna, byť ne úplně mizí, ale aspoň se snižuje, a trochu optimismu je docela na místě. Ale také to nebude zejména pro ty problémové státy rok, který si dají za rámeček.

Další ROZHOVORY pro ParlamentníListy.cz ČTĚTE ZDE

A kdo byl ve světě ekonomiky úspěšný?

Co se týče globální ekonomiky, dovolil bych si označit za vítěze číslo jedna Spojené státy. Nejen tou vlastní schopností se z krize dostat a velice uspokojivě růst, ale přestože jiná teritoria rostou rychleji, myslím, že rizika s nimi spojená jsou významnější. Čína samozřejmě roste téměř trojnásobně pořád, ale pravděpodobně dozná nějakého útlumu, to samé Indie, to samé Rusko, možná i dynamické latinsko-americké státy, kde to nejrychlejší nebo nejpříznivější období už také pominulo. Proto jmenuji v rámci globální ekonomiky Spojené státy, které v současné době rostou i díky tomu, že aplikovaly technologické postupy, které jim umožní posílit energetickou pozici. Proto podle mého názoru byl rok 2013 rokem americké ekonomiky nebo rokem znovuvynořené americké ekonomiky, která má možná jako jediná plnokrevné právo se za tímto rokem otočit jako za pozitivním. Samozřejmě, že jsou tam také velká rizika, rizika fiskální, zejména rizika dlouhodobá inflační s ohledem na politiku měnového uvolňování, která zřejmě brzy dozná nějakého předefinování nebo utlumení.

Říkal jste, že i v Evropě je na místě trochu optimismu. Týká se to ale všech zemí Evropské unie?

Velmi špatné pro Evropu je také to, že rok 2013 prohloubil příkop mezi úspěšnými a neúspěšnými evropskými ekonomikami. Na stranu těch úspěšných se řadí země jako Německo, Rakousko, Švédsko, z východní části Evropské unie Pobaltí, Polsko, Slovensko. Na druhé straně jsou země, které čím dál víc ztrácejí, byť ta míra ztráty není tak propastná jako dřív. Ale vzhledem k tomu, že tyto země nerostou, a úspěšné začínají růst poměrně dynamicky, například v Lotyšsku je predikován růst mezi šesti a sedmi procenty, což se těch neúspěšných zemí nemůže ani náznakem dotknout, byť se ukazuje, že v příštím roce možná i třeba řecká ekonomika by se měla vynořit nad hladinu, se pořád příkop mezi problémovými zeměmi a těmi, které se z toho samy dokázaly lépe vylízat, minimálně nezmenšuje, ale bohužel asi i prohlubuje.

Zřejmě by bylo zbytečné se ptát, mezi které země patří Česká republika, když naše ekonomika pořád stagnuje?

My patříme bohužel do skupiny, která zjevně v roce 2013 dále divergovala, což je velice nepříjemné, protože podobným způsobem se vyvíjela už v předcházejícím roce a po valnou část roku 2011, takže z jedenácti nebo dvanácti hodnocených kvartálů jsme rostli v jednom jediném, což je strašně málo. Řekněme, že nás to v rámci přibližování se průměru Evropské unie vrátilo asi dost zpátky. Ta data budou zveřejněna s jistým zpožděním, ale jestliže ještě v roce 2009 jsme byli na úrovni 83 procent unijního průměru, teď budeme zcela určitě hodně pod 80, tipoval bych někde mezi 75 a 77 procenty, což lichotivé není ani trošku.

Co je příčinou tohoto propadu?

Hlavní příčiny jsou stále stejné. Hlavně slabá investiční aktivita, která ovlivňuje právě i faktory důvěryhodnosti a vzbuzuje ten strach a obavy, které se promítají v tom, že narůstají úspory a pořád mírně klesá spotřeba. To, že ve třetím kvartálu jediným prvkem, který přispíval k růstu naší ekonomiky, byl veřejný sektor, je také značně alarmující poznatek. Špatné je také to, že vlastně poprvé po téměř deseti letech se začíná hroutit do té doby neotřesitelná role zahraničního obchodu. Ten vývoj je další pádný argument, proč byla provedena devizová intervence. Protože ztratit konkurenční výhodu v zahraničním obchodě by byl pro naši ekonomiku faktor, který by nás zahnal hodně zpátky. Myslím si, že v tom spočívá odůvodnitelnost devizové intervence. Byť jsem si vědom rizika deflační pasti, pořád bych viděl jako hlavní problém právě to, že kurs koruny neodůvodněně posílí a zahraničně obchodní vazby na to nebudou schopny reagovat. A zvýší se nám import, omezí se nám export a naše obchodní bilance se nám po téměř dekádě propadne do deficitu. V tom je nejen hlavní důvod, proč byla devizová intervence provedena, ale současně to vnímám jako jedno z největších rizik, které by naši ekonomiku mohlo potkat v roce 2014.