Sovětská armáda se upelešila na našem území v srpnu 1968. Jejich dočasný pobyt trval až do roku 1991. Přijeli rychle, ale dostat je od nás zpátky do své domoviny nic lehkého nebylo. Velkou zásluhu na tom má právě Michael Kocáb, který se o své dojmy podělil s návštěvníky turnovského divadla. Nejdříve se proaktualizoval do dnešních dní. „V jednom období zavládl pocit, že se staré časy nemohou vrátit. Ale jak ukazují poslední události na Ukrajině, dávají zapravdu spíše v uvozovkách rusofobům. I když jde přesněji řečeno o sovětofoby,“ upozornil. Rusko totiž podle něj obohatilo svět obrovským způsobem v oblasti kultury. „Ale sovětská vedení znamenala skoro vždy nějakým způsobem ohrožení pro svět. S výjimkou Gorbačovova období,“ uvedl.

V roce 1989 jsme tedy byli dle jeho vyjádření v určité příznivé skulině dějin „Kdy na sovětském trůnu seděl člověk osvícenější než ti před ním i po něm, Michail Gorbačov. Který uvolnění napjatých mezinárodních vztahů nazývaných studená válka rozjel,“ konstatoval. Každý si dle jeho názoru uvědomoval jednu klíčovou věc. „Můžeme si udělat sametovou revoluci jakou chceme, ale pokud máme na svém území sovětská vojska, je to na nic. A že o žádné svobodě se nedá mluvit,“ ozřejmil Kocáb.

Zase je tu velký mrak na Východě

Pustil se do historického exkurzu, kdy vysvětlil, že jsme od roku 1918 do roku 1939 byli demokratickou zemí. „Pak přišel Hitler, v roce 1945 nás sice sovětská armáda osvobodila od hitlerovského jha, ale Stalin zároveň zneužil vítězného tažení sovětské armády. Aby si ty země zabral a nahradil jeden protektorát protektorátem jiným. To ovšem ti vojáci osvoboditelé nevěděli. Takže pořád trvá, že jsme jim vděční. Nicméně jejich vůdce toho zneužil. Takže od roku 1945 jsme postupně upadli pod sovětskou kuratelu, která skončila v roce 1989,“ sdělil hudebník a politik.

„Byli jsme tedy svobodnou demokratickou zemí 21 let, poté přišlo dlouhé období nesvobody a nyní máme za sebou 25 let ve svobodných poměrech. A ejhle, zase je tu velký mrak na Východě. Nemusíme to sice vnímat až zas tak ustrašeně. Protože si asi nedokážeme představit, že by Rusové zaútočili do hloubi Evropy, ve které se nalézáme. Ale nemáme sebemenší právo situaci podceňovat. Máme zkušenost, která nám neumožňuje usnout na vavřínech. Protože víme, co to znamená, když se do toho Rusové pustí,“ upozornil.

V listopadu 1989 Kocáb spolu s dalšími věděl, že odchod sovětské armády je první podmínkou toho, abychom se osvobodili. „Už 19. listopadu, dva dny po zásahu na Národní třídě, jsme navštívili premiéra Adamce. Tedy člověka, který se snažil v našich podmínkách navázat na Gorbačovovu perestrojku. Vytyčili jsme požadavek, že kromě vyšetření událostí na Národní třídě by měla být zahájena jednání o odchodu sovětské armády z našeho území,“ zavzpomínal Michael Kocáb. 28. listopadu v krizovém štábu Občanského fóra dokonce napsali dopis generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS Michailu Gorbačovovi, ve kterém žádali okamžité zahájení rozhovorů o odsunu, a s Michalem Horáčkem odnesli dopis na sovětskou ambasádu. Už za tři dny dostali zprávu, že Gorbačov dopis přijal s porozuměním.

Na konci roku se stal Havel prezidentem a asi třicet poslanců bylo kooptováno do parlamentu. „V prvních interpelacích jsem poukazoval na to, aby smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území byla prohlášena za neplatnou od samého počátku. A věřte nevěřte – parlament byl ještě plný komunistů – jsme toho skutečně docílili. Federální shromáždění prohlásilo tuto smlouvu za neplatnou od samého počátku a vyzvalo vládu, aby tuto smlouvu negovala,“ zmínil. 26. února 1990 podepsali ministři zahraničí Dienstbier a Ševarnadze smlouvu o odsunu sovětských vojsk a pak nastala klopotná práce s odsunem samotným. Kocáb se stal vedoucím parlamentní skupiny pro odsun sovětských vojsk. „Paradoxně jsem se dostal do prvořadého postavení. Protože naše armáda, jakkoli se snažila odsun dělat dobře, byla instituce bývalých sovětských kamarádů. Léta a desetiletí si s nimi dávali stakany vodky. Nedalo se proto úplně spoléhat na to, že když se to nechá v rukou československé armády, bude všechno v pořádku,“ objasnil.

Kocáb měl štěstí, že vyjednával s generálmajorem Vorobjovem, velitelem Střední skupiny sovětských vojsk. „Ten byl fascinován naší revolucí, že proběhla bez krveprolití. On řekl, že dokud bude ve funkci, že dodrží harmonogram odsunu do 30. června 1991. Varoval mě dokonce před člověkem z KGB – s tím se nebavte, před tím se mám na pozoru i já. Bylo tedy jasné, že je na naší straně,“ sdělil. „Nicméně jednou se ke mně ten kágébák přitočil a povídá – a vy pane Kocábe hrajete na piáno? Ano, jsem jazzový pianista. Což nemohl pochopit, a tak kontroval: No to je výborné krytí. Já zase hraju na balajku,“ vzpomněl Kocáb na humornou historku. „Řekl mi tehdy ale i vážnější věc. My teď sice odcházíme jako vojáci, ale do deseti let jsme zpátky u vás jako obchodníci a občané. Což se vyplnilo,“ doplnil.

Odsun sovětské armády měl tehdy drtivou podporu československé veřejnosti. Ale na druhé straně tomu bylo zcela jinak. Podporoval ho dle Kocába Gorbačov, ministr zahraničí Ševarnadze, sovětská ambasáda v Praze pod vedením pozdějšího ministra zahraničí Pankina, jinak ale nikdo. Proti byla celá řada jestřábů. „Byly dramatické okamžiky, kdy celý odsun visel na vlásku. Názory, které dnes prezentuje Putin, byly tehdy v celém sovětském parlamentu. Oni ten odsun nechtěli a snažili se ho zastavit. A Gorbačova označovali za zmatkáře, který uvádí říši do chaosu a rozvalu,“ objasnil.

Vybuchla v Turnově jaderná hlavice?

V Turnově také měli sovětskou posádku. A už v listopadových dnech 1989 zde sepsali výzvu na demilitarizaci Turnova. Což znamenalo odchod sovětských vojáků z města. Na tuto historickou etapu zavzpomínali tehdejší starosta města Václav Šolc a místostarosta a hlavní vyjednavač, takzvaný demilitarizátor, Josef Kunetka. Hodně se též rozebíral tajemný výbuch v sovětském areálu na Vesecku, turnovské části. 5. května 1983 ve 20:03 otřásl celým Turnovem a následně vzplály dvacetimetrové plameny.

„Už 7. května, dva dny poté, město Turnov objednává u komunálního podniku výrobu 22 rakví pro sovětskou armádu, jako expresní zakázku na 9. května. Hned druhý den po výbuchu také estébáci v místních podnicích zabírali dozimetry – přístroje na měření radiace,“ upozornil Milan Brunclík. Turnovští se od sovětské armády nikdy nedozvěděli, co se tam tehdy stalo. Samozřejmě panovaly a možná i stále panují obavy, že tam vybuchla raketa s jadernou hlavicí a zamořila Turnov radiací. Také se objevují legendy o nebezpečném poddolovaném podzemí plném tajných chodeb, hromadných hrobů. „Nikdo není blázen, aby si myslel, že tu bouchla jaderná hlavice. To bychom tu nebyli. Ale samotná raketa, její součásti, jsou značně radioaktivní,“ ozřejmil publicista.

V Bělé nic není. Nejezděte tam

Že na Vesecku měli Sověti rakety, o tom není pochyb. Turnované je viděli projíždět městem na nákladních autech. Kunetka i Šolc ale pochybují, že by přímo na Vesecku jaderné hlavice Sověti měli. „Spíše byly umístěny jinde, a v případě nutnosti by je sem dopravili velkými vrtulníky, které měly dvě vrtule,“ objasnil bývalý starosta Šolc, který přinesl i velmi pravděpodobné vysvětlení výbuchu. „Výbuch se stal na konci bouřky. Každá raketa má palivo, kterou tvoří kapalné součásti, prudce explodující látky. Musejí být chlazené. Pravděpodobně tehdy vypadlo chladicí zařízení a nestačili nastartovat náhradní zdroje elektřiny.“

Jaderné zbraně měla sovětská armáda pravděpodobně v Milovicích a v Bělé pod Bezdězem. Právě zde se odehrála další humorná historka, kterou odvyprávěl Michael Kocáb přítomným v turnovském divadle. Od místního člověka dostala jeho parlamentní skupina hlášku, že tam měli Sověti jaderné hlavice. „Tady se ukázalo jak nebezpečné by bylo ponechat odsun sovětské armády jen na naší armádě. Protože tvrzení, že u nás nejsou jaderné zbraně byla jejich společnou lží. Šel jsem za generály Ducháčkem a Naďovičem, kteří se mnou hráli vždy čistou hru. Ale tady jsem viděl, že je tomu jinak. Tam nemusíme jezdit pane Kocábe, tam nic není,“ tvrdili mu. Což Kocábovi bylo divné a vyrazil tam s pyrotechniky, chemickým odřadem, vojenskou policií, přijeli i Sověti z Milovic.

„Dorazili jsme před ten úkryt, jak nám prozradil místní člověk. Stoupl jsem si ke vstupu a otočil se k našim vojákům a ptám se – pane generále – co je to? To je jen normální bunkr, tam není nic. Ptám se Sovětů – nět, ničevo. Všichni tvrdili, nic tam není, je zbytečné se tam dívat,“ vyprávěl Kocáb. Objekt byl zamčený obyčejnou fabkou. Nikdo neměl údajně klíče. „Tak snad máte kleště? Jeden voják se odšoural a vrátil se se zprávou – Je to neuvěřitelné, ale kleště nemáme. Tak jsem si tedy zavolal místního správce. Ten teprve do fabky něčím majznul a bylo otevřeno. Vešel jsem dovnitř a tam byla tma. Oni se snažili bojovat do poslední chvíle. Koukejte, tam nic není, je tam tma. Dokonce ani baterku nikdo neměl. Měl jsem však štěstí a nahmátl jsem vypínač a prostor se rozsvítil. A všichni za mnou vyhrkli – jaderný sklad,“ zavzpomínal Kocáb a sálem zazněl smích. „Tajili to až do poslední mikrosekundy. Což dnes přesně takhle vidíme u Putina. Doufám, že my Češi už to takhle neděláme. Ale Rusové jsou schopni vám lhát do poslední chvíle – viz Krym. Pak to Putin přiznal. Potom máme východní Ukrajinu, tam taky údajně nejsou. Já jsem to zažil,“ upozornil.

Z kasáren se staly školy. Ale Evropa se za poslední rok změnila

Na debatě vystoupil i současný turnovský starosta Petr Hocke. „Od odchodu sovětské armády už uteklo spousta vody. Ze zdemolovaných kasáren, která po nich zůstala, vyrostly postupně dvě školy. Podařilo se odstranit obrovský panelák a na jeho místě vznikly penziony a domky. Na Vesecku máme průmyslovou zónu. To je bezesporu pozitivní, že kasárna dokážeme měnit v dnešní době na školy,“ konstatoval. Upozornil ale i na to, že Evropa nevypadá tak, jako před rokem. „Rusko anektovalo Krym a stále se bojuje na Ukrajině. Což už je neskutečně blízko. Nabádá nás to k ostražitosti a k tomu, abychom si připomněli, že sovětská vojska neopustila Turnov zase tak dávno,“ zdůraznil turnovský starosta.