Deset let „politického exilu“ na Vysočině shrnuje bývalý předseda vlády i ČSSD Miloš Zeman v knize, kterou s ním napsal publicista Petr Žantovský pod názvem Zpověď informovaného optimisty. Zopakovali si tak deset let starou spolupráci, z níž se při odchodu Miloše Zemana z funkce premiéra zrodila kniha Tak pravil Miloš Zeman aneb Prognostikovo pozdní odpoledne.

„S Milošem Zemanem jsme za těch deset let strávili hodně společného času, protože jsme se spřátelili a navštěvujeme se a probíráme věci z ekonomiky, politiky a podobně. Tak jsme se rozhodli, že si to zopakujeme jako tři mušketýři a napíšeme knížku po deseti letech, která v podstatě shodou okolností vychází na stejné období, kdy je Miloš Zeman jedním z relevantních kandidátů v přímé volbě hlavy státu. Tato shoda je – věřte mi, či nevěřte – náhodná,“ říká pro ParlamentníListy.cz publicista Petr Žantovský.

Čtenáře nejvíc zaujme poslední část o Zemanově soukromí

Kniha je rozdělena do čtyř částí. Jedna mapuje deset let v české politice, druhá se věnuje událostem v české i zahraniční ekonomice. Třetí část se zabývá tím, jakým způsobem vidí Miloš Zeman otázky vztahující se k pozici hlavy státu, jak by si představoval, pokud by byl zvolen, výkon ve svém podání a co si vůbec myslí o české státnosti.

„Poslední část bude zřejmě pro většinu čtenářů nejzajímavější, protože ta je osobní. Miloš Zeman tam hodně reflektuje sám sebe. Vypočítal mi všechny své slabosti, vlastnosti, které považuje za handicapy a které mu někdy nadělaly nějaké potíže. Podniká tak zajímavou sebereflexi a korunuje to velice pěkným a cituplným vyznáním svým dětem, a to dospělému synovi a dospívající dceři,“ prozrazuje pro ParlamentníListy.cz autor knihy Petr Žantovský.

Padesát tisíc podpisů měl Zeman ze všech kandidátů nejdřív

Miloš Zeman jako první ze všech uchazečů o prezidentskou funkci získal pro svou kandidaturu mezi lidmi padesát tisíc potřebných podpisů, což byla i jeho osobní podmínka. Měl sice k dispozici podpisy desítky senátorů, ale chtěl si ověřit podporu veřejnosti. Podle posledních průzkumů má druhou nejvyšší, lépe už je na tom jen expremiér Jan Fischer.

Na rozdíl od něj se ale Miloš Zeman více vydává mezi lidi a diskutuje s nimi i o kontroverzních tématech. Kupříkladu na mítinku ve Varnsdorfu prohlásil, že je nutné zakročit proti vyděračům, kteří žijí z toho, že inkasují devět tisíc korun měsíčně za garsonku na ubytovně, protože to stát prostě nepřizpůsobivým lidem platí.

Expremiér zostra na menšinu: Kdo nepracuje, ať nejí

„A většinou jsou ti vyděrači bílí,“ dodal, čímž se zasloužil o podporu části publika tmavé pleti. Nicméně dál už mířil kriticky i na ně. Podle něj, Rom nebo nerom, pracovat musí každý. „Romskou menšinu nepotěším: kdo nepracuje, ať nejí. Nevidím důvod vyplácet tak štědré dávky, příspěvky na bydlení,“ řekl Miloš Zeman rozhodně a vzápětí dodal: „Má se vyplácet práce, ne zahálení.“

Čestný předseda Strany práv občanů – zemanovci nepatří mezi stoupence stávající podoby církevních restitucí. „Existují relevantní historické analýzy o tom, že církev ten majetek měla jen v nájmu, v užívání. Stávající návrh zákona je k tomu i diskriminační, zvýhodňuje katolickou církev,“ varoval Zeman s tím, že by o tomto zákonu měli jednoznačně rozhodovat občané v referendu.

Za svůj handicap pro prezidentskou volbu věk nepovažuje

Bývalý premiér Miloš Zeman nepovažuje věk za svůj handicap a k výroku předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky, že některým uchazečům o hradní křeslo budou možná při debatách vypadávat zubní protézy, poznamenává: „Když mi bylo tolik let jako panu Bohuslavu Sobotkovi, byl jsem také drzý a hloupý fracek.“

„Jako člověk jsem spokojený, jako občan ne.“ „Jsem eurofederalista, a tedy odpůrce evropského superstátu.“ „Když se dva perou, musí tu být někdo, kdo je uklidní: a to je prezident.“ To a mnoho jiného říká ve své nové knize Miloš Zeman. Je otevřený, ale nespoléhá na dobře znějící bonmoty. Platí o něm to, co se říká o víně: čím starší, tím lepší. Jeho hodnocení posledních deseti let života v našem státě, těch deseti let, během nichž nebyl ve vysoké politice, a má tedy právo je hodnotit jakoby zvenčí, ale zainteresovaně, stojí za pozorné čtení.

Ukázka z knihy Zpověď informovaného optimisty o posledních deseti letech:

Jako občan jsem sledoval, že se politika postupně potápí do jakési šedi a nudy, která je občas projasňována záblesky, nejsou to však záblesky slunce, ale bouřky, to znamená skandály, aféry a tak dále. A nakonec se ukázalo, že dnes už z ní zůstaly téměř jen ty aféry, což je strašně málo. Chápu to jako občasný, ač nevítaný doprovodný jev, ale rozhodně ne jako jediný či hlavní tah či směr. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se nechal přesvědčit, abych se do politiky vrátil. Protože jí dnes chybí razantní programy, jak silná vláda, tak silná opozice, a zajímavé je, že jedno nemůže existovat bez druhého.

Není silné vlády bez silné opozice a naopak. Když je vláda slabá, opozice ji jenom lacině, i když třeba pravdivě, kritizuje, ale není nucena k vlastní pozitivní alternativě. Když je slabá opozice, vláda není pod neustálým kritickým tlakem a může si dělat, co chce. To znamená, že buď nedělá nic, nebo bude provádět hloupá opatření, která se dlouhodobě nevyplatí. Takže tohle znechucení politikou jako občan dokážu pochopit, ale řídím se známým příslovím: „Lépe než proklínat tmu je zapálit alespoň jednu svíčku.“ Já už jsem sice poněkud vyhořelá svíčka, ale ještě trocha vosku zbývá.

Ukázka z knihy  o Vladimíru Špidlovi a Stanislavu Grossovi:

Vladimír Špidla poměrně dobře vykonával funkci ministra práce a sociálních věcí. Byl něčím jako standardní dvojkou. Ale když se dvojka stane jedničkou, zátěž, která je na toho člověka vyvíjena, se zhruba zdesateronásobí, a on se pod touto zátěží zlomil. Zatímco pro Grosse nemám slova omluvy, protože ten představuje klientelismus par excellence, pro Špidlu ano. Byl to prostě slabý člověk, slabý premiér, slabý předseda strany, ale to se poznalo bohužel až v tom zátěžovém testu, to znamená při přesunu z pozice číslo 2 na pozici číslo 1.

V tomto smyslu samozřejmě svou spoluodpovědnost cítím, ale když se mě zeptáte, zda bych postupoval jinak, mohu říci toto: ideální model sice je, aby si politická strana vybrala nového předsedu bez intervence předchozího, jenomže opakuji, že tento ideální model by v případě sociální demokracie v roce 2001 skončil, a o tom něco vím, tím, že Stanislav Gross, který si už tehdy mezi delegáty sjezdu vybudoval jistou klientelistickou síť, by byl bezpečně zvolen předsedou. A straně by se stalo, že by ji neřídil slaboch, ale podle mého subjektivního názoru lump. Vyberte si tedy: co je lepší? Slaboch, nebo lump?