Jedna taková nastala, když jsem si přečetl diskusi pod článkem „Handicapované ženy z Mařenic najdou domov v Novém Boru“, článkem vcelku „obyčejným“ a objektivním, který informoval o tom, že se mentálně postižené starší ženy v blízkém časovém horizontu přestěhují z nevyhovujícího domova v Mařenicích do Nového Boru. Tam budou žít v důstojných podmínkách dle nejmodernějších a nejhumánnějších světových trendů, které osvobozují lidi se zdravotním postižením z ústavů a integrují je do společnosti.

Z následující „diskuse“ jsem se mimo jiné dozvěděl, cituji (bez jazykových a gramatických úprav):

„…ty lidi jsou nemocný a nikdy nevíte, co udělají...to s nimi někdo bude 24hod.? A zaráží mě tolik pracovníků.“

„O takto závažné věci, zda se mezi námi budou volně pohybovat duševně choří, nesvéprávní lidé pod práškama, by jsme měli, my občané, rozhodovat v obecním referendu.“

„Světový trend ve vyspělých demokraciích je dát rodinám postižených peníze ať se o ně postarají.“

A šokující perlička na závěr:
„Chtěli by jste, aby vedle vás bydlel např. norský masový vrah Breivik, který zřejmě bude zbaven svéprávnosti.“

Zdůrazňuji, že cituji z autentických diskusních příspěvků lidí, kteří žijí s námi v našem kraji, chodí na stejné společenské a kulturní akce jako my, fandí našim sportovcům, posílají své děti do stejných škol a občas s nimi třeba prohodíme pár slov… Na internetu přitom čas od času, ukryti pod anonymním pláštíkem diskuse, ukazují své pravé já a autentickou povahu. Vrah Breivik, kterého mezi mentálně postiženými seniorkami hledal diskutující s nickem „Občan Nového Boru“, vedl až do svého šíleného činu přesně tento typ dvojího života. Ale to jen tak mimochodem.

Nejde přitom o pár kverulantů – podobně laděných příspěvků bylo pod zmíněným článkem několik desítek a lidé, kteří v této diskusi integraci mentálně postižených obhajovali, byli v menšině. Musím říci, že před těmi slušnými diskutéry, kteří (navíc ještě neanonymně a v menšině) bojovali nejen za právo handicapovaných na důstojný život, ale i za to, aby se náhodný čtenář nemusel za všechny své spoluobčany stydět, hluboce smekám.

A co říci těm „srdnatým“ anonymům? Práce politika je, alespoň co se týká vyjadřování, blízká práci právníka. Automaticky lze tedy očekávat, že napíšu něco všeobecného o strachu z neznáma, který maskují silná slova a o poznání, které je proti němu lékem. Zmíněná diskuse ovšem byla natolik znechucující, že to neudělám. Namísto toho Vám, nevážení, vzkazuji, že je mi z vás smutno. Myslel jsem si, že víc než dvacet let demokracie posune vnímání české společnosti víc k humanismu a toleranci. A namísto toho se objevují názory, které patří – plným právem – na smetiště dějin. Naštěstí - a v to doufám i pevně věřím – jsou to názory menšiny.

Po krajských volbách jsem začal působit ve funkci zastupitele Libereckého kraje (funkční období do roku 2012). Dále jsem se stal členem rady Libereckého kraje pro resort sociálních věcí (funkční období do roku 2012). Mimo to jsem také předsedou Protidrogové komise Libereckého kraje, předsedou Dozorčí rady Nemocnice s poliklinikou Česká Lípa, a.s., předsedou Správní rady Klasického areálu Harrachov, o.p.s. a místopředsedou komise Rady Asociace krajů České republiky pro sociální záležitosti (funkční období do roku 2012).