V okolí Plzně chodily Lucky se zakrvavenými noži, v Radobyčicích vyhazovali na Štědrý den psa z okna, lidé jedli muziku a pod vánočním stromem na plzeňském náměstí stála pokladnička Okresní péče pro mládež. Etnograf Michal Chmelenský, vedoucí Národopisného muzea Plzeňska, jež je součástí Západočeského muzea v Plzni, v rozhovoru popsal, jaké adventní a vánoční zvyky a tradice vládly v Plzni a v okolních vsích, které se později staly součástí Plzně. „Zvyky a tradice nejsou konstantní záležitost. Vyvíjí se a transformují, každá jejich fáze je výjimečná a svébytná, proto nikdy nemůžeme o žádné podobě zvyku či tradice říci, že toto je jeho čistá podoba a že ostatní fáze jsou už jen jeho deformací,“ podotkl Michal Chmelenský.

Jak hluboko do minulosti máte zmapované zvyky na Plzeňsku?

V roce 1895 se v Praze konala Národopisná výstava českoslovanská a v roce 1912 byla v Plzni Národopisná výstava Plzeňska. K těmto dvěma výstavám probíhaly velké národopisné sběry a paměť lidí, kteří byli tehdy dotazováni, sahala plus minus k roku 1850. Takže máme zachycené zvyky, které vládly ve vsích v okolí Plzně v polovině 19. století. Zároveň je to však období, kdy lidová tradice byla převrstvena tím, co nabízelo překotně se rozvíjející město Plzeň. Je omyl domnívat se, že lidé na venkově byli hrdí a nezdolní a nenechali se městem ovlivnit, naopak po něm pošilhávali.

Jaké zajímavé zvyky v době adventu vládly ve vsích, jež se později staly součástí Plzně?

Velkou společenskou událostí bylo draní peří a přástky. Hospodyně pozvala ženy ze vsi, ty jí pomáhaly a povídaly si, ona je pohostila. Většinou za práci nedostávaly plat, na závěr se konalo ukončení draní peří, kterému se říká doderky, nebo ukončení přástek s pohoštěním a s výslužkou, kterému se na Chodsku říkávalo rozpřástky. Draní peří a přástky musely skončit před svátkem svaté Lucie (13. prosince). A právě předvečer svátku svaté Lucie byl na Plzeňsku hodně specifický. Jinde se vyznačoval tím, že bíle zahalené postavy – Lucky – chodily po domácnostech a kontrolovaly, zda už draní peří a přástky skončily a zda je vše naklizeno. Pokud tomu tak nebylo, vtrhly do domácnosti a nadělaly tam neplechu. V plzeňských příměstských vsích však Lucky dohlížely na to, zda jsou děti hodné. Když našly dítě zlobivé, ‚rozpáraly‘ mu bříško a vycpaly ho hrachovinou. Dokonce chodily po vsi s dřevěnými noži umazanými krví a měly k sobě pomocníka, který nosil škopíček na krev. Dnes to zní hodně morbidně. Vidíme, že Lucky tehdy měly na Plzeňsku podobnou úlohu, jako dnes čert, který doprovází Mikuláše – také straší zlobivé děti. Podobnou úlohy plnily v jiných krajích bílé paní Perchty, tradici Percht však na Plzeňsku doloženou nemáme. A k dalším velmi neobvyklým zvykům, které by dnes asi už neprošly, patří jeden z Radobyčic. Na Štědrý den tam psovi dávali česnek a pak ho vyhodili z okna do sněhu. To proto, aby byl silný a dobře hlídal. Vždycky zdůrazňuji, že to bylo z přízemní chaloupky.

Co tehdy bylo na jídelníčku a chutnalo by nám to i dnes?

Je třeba mít na paměti především to, že advent a Štědrý den byl postním obdobím, a to se striktně dodržovalo na vsích i v měšťanských domácnostech. Tam se jedli třeba ryby, ovoce nebo raci. Nevím, jestli právě tlučená polévka z raků nebo račí pěna by nám dnes chutnala, nejsme zvyklí je jíst. Na venkově se zase na Štědrý den dělala muzika, což bylo povařené sušené ovoce. Ovocný vývar se jedl s chlebem, povařené kusy ovoce se vybíraly a jedly zvlášť. To by nás dnes jako štědrovečerní jídlo neuspokojilo. Vařila se především jídla z mouky nebo luštěnin. My dnes nejen Štědrý den, ale celý advent, vnímáme jako období dostatku.

K Vánocům, které prožíváme dnes, patří nazdobená domácnost a ozdobený stromeček…

Víme, že tehdy v době adventu připravovali pro děti vrkoče nebo mikulášské zahrádky. To byly různé pletýnky a konstrukce z dřívek, do nichž byly zapíchány sušené ovocné plody. Děti chodily okolo a uzobávaly. Tyto předměty, jimž my muzejníci říkáme zvykoslovné, byly postupně nahrazeny vánočním stromem. Lidé ze vsí viděli, že stromky se na Vánoce zdobí v měšťanských domácnostech a začaly to dělat také, jen průmyslově vyráběné ozdoby nahradily třeba oříšky zabalenými do staniolu nebo vyřezávanými figurkami a v jižních Čechách to zase byly třeba vánoční řetězy z rybích šupin.

A začátek adventu dnes máme spojený s rozsvěcením vánočních stromů na náměstích…

Tradice stavění takzvaných vánočních stromů republiky je relativně mladá, sotva stoletá. Odvíjí se od už notoricky známé příhody, kdy Rudolf Těsnohlídek našel před Štědrým dnem roku 1919 v lese opuštěné děvčátko, které zachránil. Přemýšlel, jak pomoci dalším opuštěným dětem, a tak vznikla tradice zdobení velkých vánočních stromů na náměstích, pod nimiž byla umístěna kasička, kam lidé mohli vkládat své příspěvky. První takový strom byl postaven a ozdoben v Brně v roce 1924, Plzeň byla druhým městem. Vánoční strom stál na náměstí už v roce 1925. Na fotografiích, které máme u nás v Západočeském muzeu ve sbírkách, si můžeme všimnout pokladniček Okresní péče pro mládež.

Tato tradice ale po roce 1948 zmizela…

To je pravda. Instalování vánočních stromů do veřejného prostoru se ve velké míře vrátilo až po roce 1989 a opět v trochu jiné podobě, než tomu bylo za první republiky. Je to spíše velká společenská událost většinou s kulturním programem nebo jarmarkem, při níž se sejdou obyvatelé města. A vrátily se i jiné tradice, třeba instalování betlémů, živé betlémy nebo rorátní mše se zpěvy, jimiž je Plzeň pověstná. Jsou to ranní mše o adventních nedělích se zpěvy, je to ryze česká záležitost, jejíž tradice sahá až do doby Karla IV. Máme v muzeu ve sbírkách takzvaná rorátní vajíčka, což jsou opracované kameny, která se nahřívaly na kamnech, a pak si je lidé dávali do kapes, aby je při ranní mši hřály.