Na projednání stále čekají desítky návrhů zákonů a pomalu se blížíme do situace, že mnohé opět spadnou pod stůl a projednat se prostě nestihnou. Vláda viní opozici z průtahů a komplikací a má jediné vysvětlení: opozice jde zlomyslná, škodolibá a zneužívá jednací řád, aby vládním stranám zkomplikovala situaci.

Toto ideologické dogma zamlžuje podstatu problému – tak se pojďme na věc podívat střízlivě a jednoduše: Koaličních poslanců je stále většina, takže většinu rozhodnutí mohou prosadit bez účasti opozice či přímo proti její vůli. To je fakt a platí to tak dlouho, dokud jsou vládní poslanci ochotní hlasovat podle instrukcí svých nadřízených. Piráti sice z vlády odešli, ale tak úplně k opozici se nepřidali, což je zřejmě důsledek toho, že spíš byli z vlády proti své vůli vykopnuti, než že by odešli z vlastního rozhodnutí a pro nesouhlas s politikou vlády. To je ale vedlejší.

Skutečností je, že vládní koalice na svou většinu spoléhá a o stanoviska opozice se prakticky vůbec nezajímá. Nejde o 97 opozičních poslanců, ale o voliče, které zastupují. Opozice, to jsou poslanci těchto občanů, lidí, kteří tuto koalici nevolili, kteří ji nechtěli, jejichž hlasy buď propadly nebo prostě nestačily na přesilu, vytvořenou koaličním komplotem proti Andreji Babišovi. Lidí, které dnes opozice zastupuje stále přibývá, jak ukazují průzkumy a klesající preference vládních stran. Jejich postoje, názory a vůle, prezentovaná opozičními poslanci, však vládu obtěžuje, považují opoziční poslance za destrukci, za „stádečko“, které jenom dělá problémy a kterému je tedy potřeba postavit ohradníky, aby v Poslanecké sněmovně pokud možno nemluvili a neobtěžovali.

Jaký by to byl problém, kdyby vládní strany vzaly názory opozice vážně, kdyby akceptovali návrhy, které předkládáme a kdyby neprosazovali silou to, co si umanuli? Věcně by v tom problém nebyl. Ten nastává zejména v situacích, kdy vláda některé problémy odkládá kvůli volbám a pak je řeší násilím. Z poslední doby připomeňme katastrofální zdražení energií, zrušenou valorizaci důchodů, platy politiků, zpackanou digitalizaci stavebního řízení. Na všechny tyto věci jsme včas upozorňovali, byli bychom věděli, jak to udělat, byli bychom připraveni ke kompromisům, ke konstruktivnímu řešení – ale o to nikdy nebyl zájem.

Vláda má pocit, že by ztratila prestiž, kdyby přijala jakýkoliv opoziční návrh, a právě v tom se nejvíc mýlí. Silní lidé – a o politických stranách to platí naprosto stejně - si rádi nechají poradit. Slaboši mají naopak diktátorské sklony – a to nám tato vláda se svými poslanci předvádí opravdu ukázkově. Volá po konstruktivní opozici, ale představuje si ji jako mlčící a přikyvující roští. Kdyby vláda byla konstruktivní, hledala nejlepší řešení a netřásla se jen o své politické body, mohl by být dialog skutečně plodný.

2