Tak ještě jednou dobrý den. Pro ty kolegyně a kolegy, kteří jste tu předtím nebyli, já jsem tady hovořila o tom, že se pět let pracovalo a byly to pracovní skupiny. A, prosím, ty zápisy z těch jednotlivých jednání byly v kopii na Ministerstvu zemědělství, protože to vždycky mělo ověřovatele z Ministerstva zemědělství. Takže, pane ministře, zcela určitě to na vašem úřadě leží a myslím, že by se to dalo dohledat. Takže pokud bychom opravdu našli shodu a chtěli, a tady i vlastně kolega Adamec, prostřednictvím pana předsedajícího, říkal, že bychom měli některé věci vymáhat, že některé věci nefungují, tak se pojďme bavit o tom, jak to udělat, aby ten zákon, a kolega Kučera, prostřednictvím pana předsedajícího, taky řekl, že zákon by měl být dobrý, ale tento, který předkládáme, ten to není, protože on nepomůže těm lidem, pro které jsme ty skupiny pořádali a u těch kulatých stolů o tom debatovali, ten jim skutečně nepomůže. Tak nedělejme ty věci jenom tak, protože nás Unie nutí udělat nějakou transpozici.

Na druhou stranu, když se tady v roce 2014 projednávalo první znění zákona, byly tady obrovské diskuse a samozřejmě obrovská mediální reklama. A já už jsem řekla, podívejme se, kdo platí tu reklamu. To jsou ti, kterým to nejvíc vadí, a byly to ty řetězce, takže byla obrovská mediální reklama proti, a pak nám nakonec Evropská unie sama řekla, že musíme ten zákon udělat. Bylo to v povinnostech, bylo to i na základě toho, co ta ekonomická společnost předložila na hospodářském a sociálním výboru při Evropském parlamentu, takže my jsme v té chvíli byli vlastně lídrem. Pracoval na tom zákoně tehdejší pan ministr Jurečka, což je člen vaší strany a váš předseda, takže já si myslím, že je na co navázat. Tak nevidím důvod, proč se tomu pořád bráníme, točíme se kolem prázdného zákona, který nic neřeší, nic nepomůže a jasně jsme si řekli, že každý zákon je vlastně regulace, každá směrnice i nařízení upravuje něco, co na tom trhu nebo v občanském životě zkrátka nefunguje.

A byli tady i členové ze strany ODS, kteří tam chodili, takže to jsou věci, která já mohu samozřejmě z těch zápisů předložit, ale to jsou věci, které ti lidé, kterých se to týkalo, říkali. To nejsou moje výmysly nebo moje návrhy. A já bych byla moc ráda, když tedy říkáme pojďme to dělat jinak, nebo po tom bylo voláno, tak to opravdu začněme dělat a vůbec nemám problém s tím, abyste byli nositelem toho zákona, protože mně jde o ten výsledek. Já jsem si tam vyslechla, co ti lidé říkali, co potřebovali a byla jsem překvapená, jak obrovské problémy to přináší, jak ty vztahy byly nabourané. Řekla jsem tady taky, že nechci házet řetězce do jednoho pytle, protože za mnou někteří na ty jednotlivé schůzky, které jsem vždycky dělala minimálně ve dvojicích, chodili, kdy oni sami říkali: my nejsme schopni se mezi sebou domluvit, i my likvidujeme jeden druhého a protože likvidujeme jeden druhého, pak likvidujeme dodavatele. Ano, uznávali, že takhle se na území svých mateřských zemích nechovají. A proč to tedy pořád dovolujeme? Oni sami to říkali a oni byli i nositelé, kteří řekli: omezte promoakce, protože jestliže je hustota supermarketů v České republice co do velikosti plochy České republiky a hustotu obyvatel větší než v Německu, tak kde je ale koupěschopnost českého obyvatelstva. A pořád to dovolujeme. A myslíte si, že ta běžná rodina sní víc než těch deset rohlíků? No nesní, ona si jenom ty rohlíky koupí jinde. A kde se vezmou? Seberou je z těch malých obchodů. A vlastně tohleto chování, které dovolujeme, a má pravdu tady kolega, že tedy do těch supermarketů nechoďme, buďme uvědomělí. Já třeba chodím k těm soukromým řezníkům, pekařům, ale přiznávám, že sem tam jdu i do těch supermarketů. Je to pohodlné, ale pokud k tomu nebudeme ty lidi motivovat, nebudeme ty vztahy upravovat, naše hospodářství, naše státní pokladna bude tratit a my všichni s ní.

Tady se bavíme o tom, že na vesnici, pokud není hospoda, kostel a obchod, tak ta vesnice nežije. Ale já jsem tam měla i zástupce starostů, kteří říkali: podpořte nám ty vesnické obchody, protože my tady zkrachujeme. Ne každá babička může dojít do supermarketu. Prostě ona si jde do toho místního obchodu a pokud ho tam nemá, tak kam půjde. Takové ty řeči, ať vám to nakoupí mladí, ti lidé takhle nefungují. Já jsem tedy holka z města, která dvacet let bydlí na vesnici. Bydlím tam strašně ráda, jsem ráda, že tam máme takovou komunitu a řeším se starostou, kdy bychom tam neudrželi ten obchod, co budou ti naši staří lidé dělat. Ano, zajíždí tam i taková ta pojízdná prodejna. No, prosím vás, kam se s tím ale vracíme? Pokud postavíme nějaký nový supermarket, tak co se stane, on vezme tu tržbu těm malým obchodníkům. A tohleto chceme pro naše lidi? Já myslím, že ne. A starostové byli taky přizváni k těm kulatým stolům a oni sami říkali: podpořte nás nějakým způsobem, abychom tam udrželi ty prodejny, dělejme to tak, aby se to udrželo, protože i ten vesnický obchod nemůže dát tak velkou marži, protože ti lidé tam nenakoupí. Já tomu říkám obchody první pomoci, protože on se snaží vyrovnat těm velkým supermarketům ve městě, aby aspoň v tom sortimentu byl základní, ale není schopný cenově to udržet.

A pokud nezačneme bohužel u těch supermarketů ve městech, tak si ani nepomůžeme na těch vesnicích, nepomůžeme těm starým občanům tam a nepomůžeme ani těm starostům. Tak ten zákon spravme, k němu spravme další zákony a já jsem za to samozřejmě bojovala. Někteří mě vždycky i nařkli, že to samozřejmě dělám pro ty velké. Ale řekněme si, který malinký producent je schopný dodávat do toho velkého řetězce? Byl by schopný, ale museli bychom to zase upravit a donutit je k tomu, co udělali na území Německa, že při každém supermarketu musí vzniknout tržnice pro tyhlety malé producenty, protože i ti malí byli u těch kulatých stolů. A já jsem se jich musela zeptat, prosím vás, a chcete do toho Lidlu dodávat hodinu, nebo to zvládnete jenom půlhodiny, protože ta jeho malá produkce vůbec nestačí těm požadavkům, které ten velký gigant potřebuje.