Praxe versus legislativa

Pominu-li fakt, že cizojazyčnou výuku na veřejných školách ministerstvo samo povolilo a z logiky věci jaksi vyplývá, že ji z běžných prostředků školy nezaplatí, inspekce svým rozhodnutím ukázala na mnohem širší problém. Dvojjazyčné programy totiž zdaleka nejsou jediným případem, kdy si rodiče na vzdělání svých dětí připlácejí. Nemalé částky ze soukromých zdrojů plynou do státního školství prostřednictvím SRPŠ nebo sponzorských darů už dnes. Na některých státních školách fungují programy Montessori nebo waldorfské programy, které jsou založeny na menším počtu dětí ve třídách, a ani tady logicky státní peníze nestačí. Zcela běžně rodiče formou darů připlácejí i na asistenty, kteří pomáhají dětem s různým stupněm znevýhodnění. Při rigidním výkladu zákona - a zahrnutí aktuálních nálezů školní inspekce - přitom nejsou přípustné ani příspěvky na pracovní listy.

Méně peněz soukromým školám?

Tato praxe je důsledkem dlouhodobého podfinancování základního školství a zčásti dílem nespravedlivých podmínek v rozdělování státních peněz školám. Osobně považuji za přirozenou součást vzdělávacího systému soukromé školy, které jako zajímavá alternativa přispívají k jeho různorodosti. Současně je ale třeba přiznat, že stávající systém financování soukromý sektor neúměrně zvýhodňuje. Porovnáme-li například školu s 300 žáky, při současném normativu, tedy částce, kterou škola dostává na jednoho žáka, čerpá soukromá škola ročně o 1,7 milionu korun více než škola veřejná. Nabízí se tedy tok financí přesměrovat. Takový krok by pomohl rozšířit možnosti veřejných škol a současně by podpořil větší konkurenci mezi soukromými školami a tím i jejich někdy pokulhávající kvalitu. To ale nestačí. Z mého pohledu je důležitější celková změna uvažování na ministerstvu školství a vhodná úprava legislativy.

Školský zákon by měl jednoznačně stanovit, co lze v základním vzdělávání považovat za standard, jinými slovy, kde má být startovní čára pro všechny děti bez rozdílu. A tento standard by měl být výrazně vyšší než ten současný. Nesmí ale současně zavřít dveře nadstavbám, které už nyní přirozeně vznikají. Děti a rodiče by měli mít svobodu zvolit si svou vlastní cestu vzdělávacím systémem, která bude v souladu s jejich individuálními možnostmi a schopnostmi. Jako malý stát můžeme jen těžko rozvíjet špičkové obory s vlastními odborníky, pokud budeme už na základních školách brzdit talentované děti, které mají předpoklad se při dobré podpoře takovými odborníky stát. Zároveň by se měla otevřít cesta k vícezdrojovému financování, aby rodiče mohli do vzdělávacího systému legálně vstoupit. Je namístě připomenout, že většina tzv. nadstandardních programů nevznikla rozhodnutím ředitele školy nebo zřizovatele, ale v důsledku tlaku samotných rodičů, kteří jsou ochotni se na vzdělání svých dětí podílet.

Co udělat pro začátek

Uvědomuji si, že právní řešení v souladu s ústavou nemusí být jednoduché. Věřím ale, že je společným zájmem ministerstva, zřizovatelů, ředitelů škol, rodičů a hlavně dětí, aby legislativa neklopýtala za reálným životem a nenutila jednotlivé aktéry k obcházení zákona a nestandardním postupům. Pro začátek by ministerstvo školství mělo říct, co mají dělat školy, které nabízejí napadené dvojjazyčné vzdělávání - v jakém rozsahu je přípustné a z čeho může být financováno, aniž by škola nebo zřizovatel riskovali nařčení z porušení zákona. Praha 6 jako zřizovatel požádala ministra Chládka o vysvětlení oficiálním dopisem a pozvala ho na návštěvu dvojjazyčných tříd na svých školách. Odpověď zatím nedorazila.

PhDr. Ondřej Balatka, PhD.
 místopředseda místního sdružení
 člen místní rady
 člen oblastní rady
 uvolněný radní