V době, kdy jsem vyrůstal, Československo a vlastně celá Evropa procházela obdobím nedostatku potravin a spotřebního zboží, což původně způsobila válka a válečné hospodářství. Logickou odpověď na tento problém představoval přídělový systém, tedy prodej na lístky. Původně se týkal potravin, pak přibyl textil a obuv.

I když II. světová válka skončila, u nás doma k návratu k normálním poměrům nedocházelo kvůli ekonomické transformaci po roce 1948. Ta nejvíc ze všeho postihla potravinářství a zemědělství. Tam dle sovětského vzoru probíhala kolektivizace, v níž po relativně dlouhé období byly fungující malé soukromé podniky nahrazeny nefunkčními zemědělskými družstvy a státními statky. Proto přídělový systém potravinových lístků vydržel až do roku 1953, a mimo jiné byl zrušen kvůli bouřím a protestům po měnové reformě ve stejném roce. Pak se projevily schopnosti českých obyvatel a naše země se pomalu přibližovala vývoji na západ od našich hranic.   

Společnost nedostatku se postupně měnila na společnost (relativního) nadbytku. Naplno jsme se do tohoto trendu zařadili až po roce 1989. Před zhruba pěti lety paní Historie zařadila zpětný chod a hlavním heslem budoucnosti ekonomiky se stalo uskrovňování se. Pochopitelně jenom pro střední třídu, která má být vedením Evropské unie pěkně po bolševicku postupně zlikvidována. Volání po její nivelizaci (rozuměj zbídačení) se skrývá pod líbivými tezemi o zaručeném příjmu, což je naplnění druhé poloviny starého komunistického hesla – „Každému dle jeho potřeb.“ Pro naši dobu je typické, že o té první polovině, která hovořila o povinnostech, se nemluví. Ideologicky se to zdůvodňuje snahou zachránit planetu.