Děkuji. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové. Vážený pane ministře, obracím se na vás s dotazem, který se týká testování a očkování zaměstnanců v sociálních službách. Testování a očkování je i pro osoby v přímé péči dobrovolné a já se ptám, proč.

Co se týká očkování, při tom nebylo nutné nic vymýšlet. Od roku 2006 je totiž platná vyhláška č. 537/2006, která řeší očkování proti infekčním nemocem a v § 9 ukládá osobám, ne zaměstnavateli, poskytujícím terénní nebo ambulantní sociální služby povinnost očkování, například proti hepatitidě B. V praxi to znamená, že pokud chci pracovat jako pečovatel v sociálních službách v terénu, musím zaměstnavateli předložit doklad o očkování. Proč je možné nařídit vyhláškou očkování proti žloutence, ale proti COVID-19 ne? Chápu, že situace s covidem je pro všechny nová a legislativa na něj nebyla připravena, na druhou stranu už v tom rok žijeme a jedním z hlavních úkolů je ochránit ty nejzranitelnější a také ty, kteří pracují v prvních liniích, a to pracovníci v sociálních službách zejména v přímé péči bezesporu jsou. Přesto nejasnými nařízeními právě poskytovatelům sociálních služeb jako zaměstnavatelům nakládáte další povinnosti, a jsou to oni, kdo se musí zorientovat ve změti vyhlášek a nařízení.

Podobným problémem je testování. I to je pro pracovníky v sociálních službách, respektive v přímé péči dobrovolné, ale zaměstnavatel je povinen ho zajistit. A pokud zaměstnanec odmítne test, nesmí ho zaměstnavatel pustit na pracoviště a dostane tzv. háčko, dokonce hrozí jak zaměstnavateli, tak zaměstnanci za porušení stanovené povinnosti pokuta. Nemám právnické vzdělání, ale na tomto místě považuji za vhodné upozornit na skutečnost, že legislativa přijímaná v souvislosti s pandemií nebyla dosud vyložena judikaturou a neexistují uspokojivá výkladová vodítka pro jednoznačný výklad. Žádám vás proto o vyjádření k dané právní problematice, která by mohla přispět k lepší orientaci.