Článek Daniela Münicha na vedavyzkum.cz opět nezklamal. Věcně bez připomínek, článek odráží realitu současného neradostného stavu přípravy prohlášení možné vlády v oblasti vědy a výzkumu.

Chtělo by se říci, půjdu dál k něčemu inspirativnějšímu, přesto mně zase něco uvnitř zastavilo a donutilo podívat se na článek ještě jednou. A tady je výsledek.  

Kolik už jsme si mohli přečíst vládních prohlášení, vládních slibů, vládních návrhů, vládních vizí a strategií, koncepcí a analýz. Výsledek všech těchto slohových cvičení s nepatrným dopadem popisuje Daniel Münich slovy „při vědomí spousty problémů a přetrvávající ztrátě české vědy na vyspělejší země…“. To prosím už skoro 30 let po odstranění komunistických zátarasů. Jinak řečeno, nejsem úplně přesvědčen o tom, že jakkoliv ambiciózní plány o tom jak doženeme a předeženeme vyjádřené mistrným slovním popisem třeba na dvě stránky vládního prohlášení, by nebyly dalším prázdným gestem vůči vědecké obci, nad nímž se bude třeba i sám Daniel Münich usmívat možná ještě dřív než vznikající vládní konglomerát naplní své funkční období.

Všechna ta krásná slova o výzkumných a nevýzkumných univerzitách, o zvýšené podpoře center excelence, o zajištění dlouhodobého udržitelného financování excelentních týmů, o podpoře inovačních aktivit a prolínání základního a aplikovaného výzkumu vyšuměla a rozplynula se ve vzduchu stejně rychle jako jejich nositelé, kteří už dnes zase plánují úplně jiné vize, koncepce a projekty a jiné kandidatury na jiné veřejné posty, ale s dopadem, který mnohde asi nebude odlišný od nulové stopy zanechané v rozvoji a podpoře výzkumu a vývoje.

Nelze být jenom kritický, mnohé se podařilo a mnohé funguje, máme řadu skvělých výzkumných týmů, skvělých pracovišť, grantové agentury postupně vychytávají nedostatky a směřují ke standardnímu fungování srovnatelnému se západními zeměmi, rozvíjí se spolupráce se zahraničními pracovišti.

A možná nám vláda chce svou strohostí pouze připomenout, že nadchází čas, abychom nečekali jen na to, co spadne shora, ale aby samy vědecké instituce i bez příslušného administrativního befelu zkusily provést potřebnou interní reorganizaci, která jim umožní lépe využít dostupné prostředky kapitálové i lidské a která posune stav české vědy zase trochu blíže ke světovému standardu i bez potřeby dlouhých slovních výplodů obsažených ve vládních prohlášeních, jejichž autoři si často více libují v nápaditosti své slohotvorby než v zajištění jejího dopadu na vědeckou obec. Někdy možná naštěstí.

Takovým mírným vodítkem, ale možná i bičíkem na výzkumné instituce, mohou být nyní třeba programy Strukturálních fondů. Konec jejich rozpočtového období se příliš neliší od funkčního období stávající možné vlády. A tak to ticho po pěšině může být také předzvěstí dotazu vlády příští, jak jsme tyto zdroje využili ke zkvalitnění a konkurenceschopnosti našeho vnitřního prostředí. Nečekejme tedy na další vládní šťouchanec a zvednutý ukazovák vládního úředníka a využijme prostředky, které nám ještě chvíli z Evropy poplynou k vytvoření takové vnitřní kvality, která nám zajistí důstojné místo na evropském vědeckém slunci. Místo obvyklého formalismu v podobě odškrtávání splněných počtů těch a těch a toho a toho zkusme vytvořit podnětné a inspirující prostředí, které nám pomůže dosahovat na evropské vědecké zdroje i ve chvíli, kdy jejich dostupnost bude díky větší konkurenci daleko obtížnější. Tomu napomůže jak rozvoj vědecké excelence, tak také kvalitní institucionální management a vzdělané lidské zdroje pokud možno s přesahem českého rybníka, a to i nevýraznému vládnímu prohlášení navzdory.

(převzato z Profilu)