Kam se hrabou Chalupáři! S úsměvem a pobavením jsem sledoval další díl z českých politických frašek, tentokrát na téma oslav české státnosti a vyznamenání významných osobností. Hlavní roli si střihnul donedávna Čechům ne příliš známý herec Jiří Brady, jemuž ve vedlejších rolích horlivě asistovali komedianti Miloš Zeman, Jiří Ovčáček, Jindřich Forejt a další herecká esa. Kupodivu tentokrát žádná herečka s vnadnými partiemi, aby se dostalo také na nějaké oživení….

Vrcholem kusu byly dvě paralelní oslavy naší státnosti, jedna tradiční a oficiální na pražském hradě a druhá méně tradiční a spíše protestní na Staroměstském náměstí. To asi k české frašce patří. Na místě je otázka. Je vůbec ještě co slavit?

Při veškeré úctě k zakladatelům československého státu u nás doma i v zahraničí a při úctě ke všem, kteří za Československo nasazovali své životy v první, druhé i studené válce je s postupem doby stále zřejmější, že tehdejší československý stát (s integrální součástí Podkarpatské Rusi) a dnešní Česko spojuje už jen jejich právní posloupnost.

Jak ukázala historie, samotný vznik Československa s jeho zděděnými historickými problémy (např. národnostní) nebyl z dlouhodobé perspektivy zase taková výhra, jak si jeho zakladatelé představovali. Výhrou bylo, dá-li se to samozřejmě za výhru považovat, že jsme si o svých věcech mohli rozhodovat v Praze a nečekat na pokyny z Vídně. Takže abych nebyl špatně pochopen, nechci relativizovat význam české státnosti (přecházející postupně ovšem spíše do stádnosti), ale spíše postavení státu a jeho obyvatel v historických souvislostech. A ty známe. Rozpadem monarchie zanikl silný politický a ekonomický hráč minimálně v evropském kontextu. Tratili všichni.  Vznikly nové hranice, které se postupem času staly pro nás nepropustnými, vzájemně propojené ekonomiky se postupně oddělovaly až do úplné separace. Zatímco Češi v Rakousku se podíleli na budování společné rakouské státnosti, Němci v Československu příliš brzy podlehli vábení fašistického Německa a stali se jedním ze strůjců postupného okleštění republiky v hranicích mnichovské dohody a koneckonců i budoucího protektorátu. A zatímco srdci bývalé monarchie se po skončení 2. světové války podařilo zbavit sovětského sevření a orientovat se na západ, Československo a další součásti bývalého mocnářství zůstaly pod sovětskou kuratelou se všemi neblahými důsledky, které bohužel pociťujeme dodnes. Postupně docházelo k opětovnému územnímu oklešťování, napřed jsme přišli o Podkarpatskou Rus a posléze se bratrsky rozdělili i se Slovenskem. A tak nebýt otevřené náruče Evropské unie, potácela by se v neklidných vodách evropské a světové turbulence už jen vratká bárka České republiky s posádkou, která má k masarykovské republice až příliš daleko kulturou, noblesou i schopnostmi. S představiteli, jejichž sebestřednost a politická krátkozrakost už dosahují takových výšek, že se nejsou schopni domluvit ani na společné oslavě vzniku české státnosti.

Fraška odehraná v nedávných dnech už jen dokazuje fakt, že oslava vzniku státu zůstala pouhou kulisou pro osobní výlevy a sebeprezentace lidí, na kterých až příliš dobře vidíme, jak blízký je jim jejich vlastní kabát a jak vzdáleny jsou jim zájmy naší země a jejích občanů. Nebo jsme my občané opravdu zvědavi na to, aby prezident země si organizoval vlastní oslavu na pražském hradě a jeho odpůrci současně organizovali konkurenční oslavu na jiném místě? Došlo už k takovému rozdělení národa, že ani vznik státnosti nejsme schopni oslavit společně?  

Asi bych vůbec tuto oslavu z kalendáře vypustil. Nechť nám historický mezník vzniku Československa připomíná den pracovního volna, to oceníme všichni, ale s ním související šaškárny a rozpočtové výdaje s nimi spojené nechť si páni politici radějí odpustí. Včetně udělování vyznamenání, která se stávají stále více politickou licitací než ryzí a ze srdce udělenou poctou za přínos pro budování českého státu.

Vznik českého státu následoval rozpadu Rakousko-Uherské monarchie. V komunistických učebnicích se přidával přívlastek „nenáviděného žaláře národů“. Myslím, že s tím žalářem národů to nebylo tak žhavé, ten přišel teprve s německou a později sovětskou okupací. Co kdybychom tedy raději vzniku naší státnosti věnovali jen tichou připomínku na ty, kteří si ji opravdu zaslouží, a raději oslavovali třeba den přistoupení k Evropské unii? Den, kdy jsme se vrátili zpátky do společenství svobodných evropských států, kterého jsme si od rozpadu monarchie užili tak málo.

A ještě osobní zkušenost na závěr. Jak důstojně ve srovnání s oficiální pražskou fraškou vyzněla oslava vzniku českého státu u nás v Židenicích v podobě legionářského večera organizovaného pod záštitou radního Šimona Ryšavého. Jen škoda, že si tak málo lidí našlo cestu do sálu Dělnického domu, aby si připomnělo podíl legií na jeho budování.