Už jen pamětníci si vzpomenou na bouřlivá šedesátá léta minulého století. Patřil k nim slavný projev Harolda Mc Millana v ghanské Akře věštící „Wind of Change“ a následná zpackaná dekolonizace, úsvit levičáctví v Evropě, květinové děti ve Spojených státech, válka ve Vietnamu, okupace Československa sovětskou armádou a také neslavný konec Britského impéria, jemuž poslední hřebíček do rakve zasadil Ian Douglas Smith jednostranným vyhlášením nezávislosti Rhodesie.

Smith vystřídal v čele Jižní Rhodesie Winstona Fielda. Hlavním důvodem byla nespokojenost elektorátu s protahujícími se rozhovory o udělení nezávislosti tehdejší britské kolonii. Zatímco Severní Rhodesie a Njasko dostaly svou nezávislost krátce po rozpadu středoafrické federace, jíž byla Jižní Rhodesie nejvyspělejším členem, sama na tu svou stále čekala.

Důvod? V mateřské zemi vystřídala konzervativce levicová labouristická vláda premiéra Harolda Wilsona a ten pod tlakem tehdejšího okouzlení Afrikou a ultralevicových náboženských a kulturních organizací a skupin podmiňoval udělení nezávislosti možností účasti teroristických nacionalistů v politickém životě. Tento požadavek rhodeská vláda, zastupující nejen většinu bílých osadníků,  ale i většinu černého kmenového elektorátu ovládaného tradičními kmenovými vůdci, kategoricky odmítla. A přestože se obě jednající strany nejednou dostaly až těsně ke kompromisnímu řešení, následné nové a nové požadavky britské administrativy veškeré naděje vždy na dlouho umlčely.

Proč jednala Británie tak nepřátelsky? O tlaku domácích radikálů byla řeč. Druhým důvodem byla snaha o udržení jednoty Společenství britských národů, Commonwealthu, jehož afroasijská převaha tlačila na změnu politického režimu v Rhodesii.

Tehdy se nejen Británie, ale i USA a řada dalších zemí Západu zpronevěřila vlastním zásadám a následnými sankcemi uvalenými na Rhodesii ustoupily tlaku krvavých diktatur a zradily ideje, na kterých naše civilizace vyrostla. Čest Salazarovu Portugalsku a Verwoerdově Jižní Africe, které navzdory hrozbám OSN sankce odmítly a byly připraveny jít za Rhodesii až na hranici ozbrojeného střetu. V případě Portugalska a jeho tehdejšího režimu zase jedna z velkých ironií dějin.

Ian Smith a civilizovaná Rhodesie se drželi dalších patnáct let, než došlo k předání moci ultranacionalistům, následovanému národnostními nepokoji, hromadnými masakry a postupnému rozpadu veškerých lidských, institucionálních i ekonomických struktur v zemi.