Kolegyně, kolegové, právě jste to slyšeli. Nejenom že to nepochopí ti zaměstnanci, ale on to nepochopil ani kolega poslanec. Prostě to nepochopil. Ta situace je úplně jinak. To není o tom, že my bychom nechtěli pro naše zaměstnance víc, že bychom nechtěli jim dát více volna. Ale věřte tomu, že v řadě odvětví to prostě není možné. Podívejte se, kolik slouží hodin v nemocnicích. Podívejte se, kolik hodin slouží v sociálních službách. Podívejte se, kolik je potřeba odsloužit ve službách běžných, jako jsou kadeřníci, jako jsou potravináři, jako jsou prodavači a prodavačky.

Zkuste se s tím pozabývat a zjistíte, že v okamžiku, kdy dáme pět týdnů dovolené, tak odepíšeme vlastně tento průmysl nebo tyto služby do propadliště, protože se s tím nedokážeme vypořádat. Dneska všichni jedou na hraně. Já znám firmy, kde jsou majitelé po třiceti letech nuceni si znovu stoupnout k peci, protože nemají, kdo by pekl. Jsou nuceni sednout za auto, protože nevědí, kdo bude rozvážet.

A takhle bychom mohli jít dál a dál. Včera mi volal člověk, který je na trhu 31 roků, montuje rolety, vrata. Měl třináct zaměstnanců, teď jich má pět. A ne proto, že by jim nechtěl dát peníze, že by jim nechtěl poskytnout něco navíc, ale protože ty lidi na tom trhu nejsou. Prostě nejsou a nebudou v následujících pěti letech minimálně.

Jestli to chcete řešit dovozem, tak zase budeme jenom prodělávat na tom, (Předsedající: Uplynul čas, pane poslanče.) že peníze, které jim dáme, se vyvezou do zahraničí.