Pochopili totiž, že jejich hlavní zbraň jsme my. Pokud nás zaženou do stavu, kdy se ze strachu začneme plošně bránit všemu islámskému, rychle získají podporu milionů evropských muslimů. V Německu a ve Francii žije po pěti milionech muslimů, na Balkáně (bez Turecka) je sedmimilionová komunita, dalších šest milionů muslimů je v ostatních západoevropských státech. A v Rusku žije až dvacet milionů muslimů. Žádná legální síla by si nedokázala poradit s tak obrovskou masou lidí, pokud by byla omezena občanskými svobodami a právy, na které jsme v Evropě zvyklí. Islamisté to moc dobře vědí. Chtějí nás přinutit dobrovolně se vzdát tohoto nejcennějšího, co jsme v průběhu posledních staletí složitě a často nesmírně bolestivě získali: občanské svobody a demokracie.

Pařížský masakr není první apokalyptická islamistická akce v Evropě. V roce 2004 – symbolicky 911 dnů po útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku – zahynulo 191 osob v Madridu. V roce 2005 zahynulo 52 osob v Londýně. V Moskvě útočí islamisté pravidelně už od roku 1999 a počet jejich obětí se postupně vyšplhal na 600. Ve vší té hrůze zaniklo, že pouhý den před útokem v Paříži se podařilo na poslední chvilku rozbít poměrně rozsáhlou teroristickou islamistickou síť prakticky po celé Evropě. Jejím cílem měli být diplomaté a politici z Velké Británie a Norska. Ostatně v Paříži samotné je to letos už druhý útok.

Pokud se nechceme znovu po desítkách let vrátit do Evropy autoritářských či rovnou totalitních států, musíme přehodnotit naši ochotu bránit se. Nemluvím pouze o prosté vojenské síle. Mluvím o obraně hodnot, na kterých stojí jednotlivé národní státy. Nezajímá mě osud smluvního projektu zvaného Evropská unie, zajímá mě Česká republika. Jsme poškozená země. Ztratili jsme víru v naši suverenitu a svébytnost. Naši politici nevedou, ale odezírají ze rtů našich spojenců, bruselských byrokratů nebo ruských putinovců. Obávám se, že úplně stejně je to ve všech ostatních evropských státech. Politická bezmoc a slabost se šíří jak lavina díky nekonečným konferencím a summitům, na kterých impotentní úředníci, často bývalí nebo současní komunisti, produkují nesmyslná prohlášení a nařízení. To se vydává za ideje, za jakési evropské hodnoty. V takovém prostředí se snadno prosazují zbabělci, kterým stačí účastnit se mechanismu sdílení moci – tedy držet hubu a krok.