Faktický rozpad pražské koalice ANO – ČSSD – Trojkoaliace (KDU-ČSL, Strana zelených, STAN) je nepochybně obrovská rána po politického vazu každé ze zúčastněných stran, avšak nejvíce to dlouhodobě odnesou babišovci. Pražská koalice v podstatě kopíruje vládní model (i když lidovci jsou v Praze šikovně schovaní za zelené a starosty). Na čem je vlastně jejich spolupráce založená? Hnutí ANO programově odmítá pevnou ideologii. Před minulými parlamentními volbami si hrálo na pravicovou stranu – a vyšlo to, protože získalo několik stovek tisíc bývalých voličů ODS. Pravicové voliče však ztrácí, protože ve vládě podporuje levicovou sociálnědemokratickou politiku. Aby ANO obhájilo svoji pozici, bude se muset zaměřit na levicové voliče.

Nevylučuji, že v přímém souboji se socialisty může být tým Andreje Babiše úspěšný. Jejich koblihový marketing sice už ztratil na údernosti, ale určitě má svoje fanoušky. Nutně to povede ke „snížení“ koaličního potenciálu: ANO už teď nemůže počítat se spoluprací s ODS a TOP09 (o kterou beztak – alespoň verbálně – nestojí), KDU-ČSL se trošku krkolomně pokouší přejít z tenkého vládního ledu na opoziční břeh (a jejich motivace k další „spolupráci“ ve stylu Andreje Babiše je prakticky nulová) a ČSSD určitě nebude podporovat někoho, kdo jí usiluje o život - naopak. Takže zbývají nějaká regionální uskupení, Zemanovci, komunisti a možná fašisti.

Nedělní polské volby, které skončily drtivým vítězstvím dosud opoziční konzervativní strany Právo a spravedlnost, přinesly do prostoru střední Evropy cosi úplně nového. Jednak se z Polska rázem stala jediná postkomunistická země, ve které se komunisté (ani ti „bývalí“ a šikovně „překabátění“) nedostali vůbec do parlamentu, jednak se prudce otočilo kormidlo dosud výrazně probruselské polské lodi. V našich podmínkách je to prakticky nemyslitelný průběh a výsledek voleb: proevropská pravicová liberálně-konzervativní Občanská platforma prohrála s výrazně národně orientovanou pravicovou konzervativní stranou. Společně získaly obě strany zhruba 65 % všech hlasů, a to ještě dalších 5 % získali polští lidovci, kteří se svým politickým obsahem podobají našim lidovcům. Změnu poznáme prakticky okamžitě. Polsko opustí svůj proevropský směr, což bude pro Brusel těžká rána (vždyť v čele Evropské rady stojí Donald Tusk!). Kdyby se znovu hlasovalo o kvótách, Polsko by bylo zcela jistě proti. Eurolikvidace polského zlotého se odkládá na neurčito (a možná i definitivně). Přestože nesdílím všechny politické obsahy polských konzervativců, tak moje srdce eurorealisty škodolibě zaplesalo.

Podle údajů Mezinárodního měnového fondu se Česká republika vrátila na pozici země s největším HDP na obyvatele mezi všemi zeměmi bývalého východního bloku (včetně Jugoslávie). Z tohoto pohledu je to skvělá zpráva, protože daleko za námi jsou také Řecko a Portugalsko. Jsme na úrovni Malty a Kypru. Jenomže za HDP si nikdo nic nekoupí. Takoví nominálně chudší Slovinci mají příjmy o 50 % vyšší, než máme my. Hodnota české práce je velice nízká. Částečně nám to sice kompenzují nízké domácí ceny, ale kdekoli za hranicemi se nestačíme divit (už i na Slovensku). Ostatně i ty domácí nízké ceny jsou ve skutečnosti pěkná levárna: aby bylo v obchodech levněji, prodávají se šunty. Proč to tak je? Protože náš úspěch v oblasti růstu HDP je založený na podbízení se masovým zaměstnavatelům. Pro českou ekonomiku jsou typické montovny postavené v průmyslových zónách, ve kterých lidé pracují za žebrácké mzdy. Stát si tyto velkozaměstnavatele kupuje formou daňových prázdnin a různých dotací na pracovní místo. Ekonomika se musí primárně opřít o služby, nikoli o výrobu. Zdaňovat by se neměla práce, ale až konečná spotřeba. Jedině tak zůstane lidem dost peněz pro rozvoj vlastního podnikání. No a místo dotací některým raději snižme daně všem.