Zavázali jsme se k ročním výdajům ve výši 2 % HDP, což by aktuálně znamenalo více než 90 mld. Kč. Realita je s bídou poloviční. Armáda těžce bojuje s nedostatkem prakticky všeho v boji použitelného. Nejnověji se uvažuje o nákupu 300 ks obrněných vozidel Titus, ale strategický význam výdaje ve výši 20 mld. Kč spočívá snad jedině v zakázce pro Tatrovku. Jedině, že bychom se chystali na válku v subsaharské Africe. Nehledě na to, že bezpečně vozit vojáky na linii fronty je jedna věc, ale s čím tam budou bojovat a jak se budou chránit, to je věc druhá a samozřejmě důležitější. Potřebujeme například 150 ks samohybných děl, které budou stát rovněž 20 mld. Kč. Pandurů jsme ze známých politických důvodů nakonec koupili jenom polovinu. Nemáme tanky a přepravní kapacity v podobě vrtulníků. Naprosto ostudné je, že vojáci pořád nemají ani neprůstřelné vesty, které budou stát stovky milionů. Takže než se příště pan premiér pustí do válečnické rétoriky, měl by pořádně zamést před vlastním prahem. Jako spojenec je Česká republika v případě války momentálně připravená vydat ostrý diplomatický protest a nasadit na to stovky úředníků. Tedy za předpokladu, že to nepřítele příliš neurazí…

Martin Konvička sehrál v Praze na Staroměstském náměstí opravdu moc pěkné divadlo. Sám se pustil do režie a střihl si i hlavní roli. Bohužel někteří turisté nepochopili český smysl pro humor, takže považovali hru na teroristy za skutečnost. V roce 1938 způsobil Orson Welles paniku mezi posluchači jeho adaptace Války světů. Zmatení Američané nepochopili, že se jedná o pouhou dramatizaci, takže zprávám o invazi Marťanů uvěřili. Welles to tehdy schytal ze všech stran a dokonce se zvažovalo přijetí zvláštního zákona pro omezení možností rozhlasového vysílání. (Naštěstí se nic takového nestalo.) Do jisté míry se jednalo o sociální experiment, který dokázal sílu masových médií. Někteří lidé jsou ochotní uvěřit čemukoli, co je zdánlivě neuvěřitelné. V současné Evropě je strach z islámu všudypřítomný, a to i v České republice. Toho si musí být vědom nejen Konvička, ale i každý z úředníků, kteří povolili tu frašku sehrát. Přítomní policisté poctivě zaznamenali, že zbraně jsou skutečně pouze neškodné atrapy, a tím to pro ty orgány skončilo. Proč by se měli unavovat přemýšlením nad tím, jestli to někdo nemůže vzít vážně? Pravděpodobnost nepochopení „uměleckého záměru“ však byla v tomto případě tak neobvykle vysoká, že jenom naprostý cynik to mohl nechat dojít tak daleko. Příště bychom si třeba mohli sehrát komedii „atomový hřib nad Pražským hradem.“ Třeba se zase někdo nachytá.

Mám takový nepříjemný dojem, že Erdoganovo nové Turecko je po nepodařeném vojenském puči na cestě mimo struktury NATO. Zatím zůstává všechno při starém a ani neoficiálně to nikdo z Turecka neřekl, ale nelze přehlédnout námluvy s Ruskem a už potvrzené útoky na Kurdy a bojovníky IS. To pomůže ruskému spojenci v Sýrii Asadovi, který se bude moci více soustředit na válku s ostatními soupeři v tom příšerném masakru. A samozřejmě to posílí Rusko jako lokální velmoc. Rusové už spolupracují s Íránci, a to jak na úrovni dodávek vojenského materiálu, tak při využívání íránských vojenských základen. Člověk nemusí být žádný vojenský intelektuál, aby si uvědomil, že vojenské sbližování Ruska, Turecka a Íránu by znamenalo úplnou mocenskou změnu v oblasti Středního a Blízkého východu s dopadem na bezpečnostní situaci v Evropě (na Balkáně). Nesmíme zapomínat ani na závazek vůči Rusku, že v nových státech NATO nebudou rozmístěny nukleární zbraně. Nejen v tom je význam Turecka pro NATO nedocenitelný. Obávám se tedy, že nás čeká poměrně zásadní změna v oblasti zajištění kolektivní bezpečnosti. Tohle jsou výzvy, na které nejenže nejsme připravení, ale ani neexistuje odvaha a chuť je začít řešit. Dokonce mám občas dojem, že vůle podřídit naši bezpečnost ruským zájmům ve veřejnosti nebezpečně narůstá.

Psáno pro blog.idnes.cz