I když německý bezpečnostní aparát očekával v souvislosti s výročím vzniku československé republiky dne 28. října různé projevy odporu, jejich rozsah i intenzita okupační správu zaskočil. Na mnoha místech Čech a Moravy probíhaly tiché manifestační projevy odporu proti okupaci: lidé zapalovali svíčky u provizorně vyzdobených pomníčků, zpívali státní hymnu, na několika místech došlo v podnicích i ke stávkám.

K největšímu protiokupačnímu vystoupení došlo v tento památný den v hlavním městě. Jeho obyvatelé vyjadřovali touhu po svobodě a hlasitě dávali najevo sympatie bývalému prezidentovi země Edvardu Benešovi. Němci byli nuceni rychle reagovat nasazením značného počtu příslušníků bezpečnostních sil a gestapa. Adolf Hitler v Berlíně požadoval okamžité potlačení těchto projevů odporu všemi možnými prostředky. Při zásahu proti demonstrantům došlo ke střelbě. V Žitné ulici byl zastřelen pekařský dělník Václav Sedláček a řada lidí byla zraněna. Mezi těžce zraněnými byl rovněž student pražské lékařské fakulty Karlovy univerzity Jan Opletal, který 11. listopadu zemřel.

Zpráva o Opletalově smrti vyvolala mezi pražskými studenty hluboké pohnutí. Proto se rozhodli před pohřbem svého kolegy, který se na přání Janových rodičů konal na Moravě, uspořádat manifestační smuteční rozloučení v Praze v areálu budov přírodovědecké a lékařské fakulty na Albertově. Od ranních hodin dne 15. listopadu 1939 byl Albertov zaplněn studenty, kteří původně dodrželi pokyny organizátorů pohřbu: přišli bez smutečních pásek i národních trikolor a zdrželi se všech slovních projevů. Při ukládání rakve do pohřebního vozu začalo několik tisíc účastníků hromadně zpívat národní hymnu „Kde domov můj“. Poté údajně slovenští studenti pokračovali zpěvem další části hymny, v protektorátu zakázané, „Nad Tatrou sa blýska“. Napjatá a vzrušená atmosféra tak postupně přerostla do bouřlivých projevů odporu proti okupaci. Účastnici volali hesla „Chceme svobodu“, „Ať žije Beneš“, „Ať žije Československá republika“, „Němci ven“ a další. Pochodu do středu města se snažila zabránit česká policie. Dále došlo k řadě střetů se zasahujícími bezpečnostními jednotkami německé armády, SS i gestapa.

Další den 16. listopadu se konal v moravském Nákle za účasti čtrnáctičlenné delegace pražských vysokoškoláků pohřeb Jana Opletala. Mezitím byli v dopoledních hodinách stejného dne povoláni do Berlína na poradu mj. říšský protektor Konstantin von Neurath a státní sekretář K. H. Frank. První části zmíněného jednání se zúčastnil rovněž protektorátní vyslanec v Berlíně František Chvalkovský. Hitler zde českému zástupci sdělil své rozhodnutí o okamžitém uzavření českých vysokých škol, a to po dobu tří let, přičemž organizátoři studentských demonstrací měli být zatčeni.

Perzekuce proti českým vysokoškolákům začala fakticky již 16. listopadu večer rozehnáním schůze vedení Národního studentského svazu v Hopfenštokově (dnešní Navrátilově) ulici a zatčením jejích účastníků. Druhý den časně ráno byly brutálně přepadeny pražské Masarykovy, Hlávkovy, Hradčanské koleje, studentská kolonie na Letné, Švehlovy, Nové koleje i Arcibiskupský seminář v Dejvicích a dále menší Benešova kolej u Nové techniky. V souvislosti s tím byly obsazeny i další fakultní budovy a zařízení vysokých škol. Současně byly přepadeny i Kounicovy a Sušilovy koleje v Brně.

Celkově tak byly 17. listopadu 1939 uzavřeny tyto vysoké školy: Univerzita Karlova, České vysoké učení technické, Husova evangelická bohoslovecká fakulta, Akademie výtvarných umění v Praze, Masarykova univerzita, Česká vysoká škola technická, Vysoká škola zemědělská v Brně, Vysoká škola báňská v Příbrami a Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Olomouci.

Zatčení vysokoškoláci v Praze byli soustředěni v ruzyňských kasárnách. Zde bylo okamžitě bez řádného soudu popraveno 9 studentských a akademických funkcionářů (Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šafránek a Jan Weinert). Zajištění vysokoškoláci z Prahy i mimo Prahu (celkem cca 1200 osob) byli poté vlakem transportováni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Česká národní společnost byla těmito událostmi šokována stejně tak, jako byli zaskočeni brutalitou německých okupantů i občané tehdy svobodných států Evropy a Ameriky.

Rok po uzavření českých vysokých škol byl v londýnském exilu obnoven Ústřední svaz československého studentstva. V roce 1941 se členům vedení této instituce podařilo, že byl 17. listopad prohlášen Mezinárodním dnem studentstva. Stalo se tak na manifestační schůzi dne 16. Listopadu 1941 v londýnské Caxton Hall za přítomnosti tehdejšího velitele československého zahraničního vojska generála Ingra, britského ministra školství a zástupců studentských delegací z 26 zemí světa. V létě roku 1942 byl tento svátek oficiálně uznán na zasedání International Students Assembly ve Washingtonu.

Idea Mezinárodního dne studentstva, jež se stala symbolem boje za svobodu a demokracii, získávala ve světě ještě během válečných let i v období po roce 1945 stále větší podporu a vážnost.

Současný státní svátek 17. listopadu je vlastně svátkem dvojnásobným, byť mezi připomínanými událostmi 17. listopadu 1939 a 17. listopadu 1989 uplynulo 50 let. Jak píše historik a archivář PhDr. Zdeněk Pousta v úvodu publikace „Trpké vzpomínky na 17. listopad 1939“ jako její editor „…Dnes se zvýrazňuje a do popředí se stále více dostává 17. listopad 1989, ale bez odhodlání studentů před 75 lety jasně vyjádřit nesouhlas s německou okupací a prvních studentských obětí by nebylo ani pozdějších demokratických změn…“.

Bohumír Brom
vedoucí Archivu ČSSD

(s využitím publikace „Trpké vzpomínky na 17. listopad 1939“ (ed. Zdeněk Pousta), kterou vydala v roce 2014 ve svém nakladatelství Karolinum Univerzita Karlova v Praze)