Na celosvětovém žebříčku CPI - Index vnímání korupce, sestavovaném nevládní organizací Transparency International, který v roce 2011 hodnotil podle míry vnímání korupce 183 zemí, se Česká republika umístila společně s Namibií a Saúdskou Arábií na 57. místě. Česká republika se sice v roce 2012 umístila na 54. místě, což by se mohlo jevit jako zlepšení o 3 místa v pořadí, nicméně k tomuto posunu bohužel došlo jen díky tomu, že v tomto roce bylo hodnoceno pouze 176 zemí. Česká republika tak v rámci Evropy a vyspělých zemí zůstala stále na úplném dnu a byla hodnocena stejně jako Malajsie, Litva a Turecko. Podle výsledků za rok 2013, zveřejněných právě v době psaní tohoto příspěvku, se ČR umístila na 57. - 60. místě spolu s Bahrajnem, Chorvatskem a Namibijí. V letošním roce bylo hodnoceno celkem 177 států. Ve skupině 31 západoevropských států, kterou tvoří země EU a Norsko, Švýcarsko a Island, je ČR na 25. místě v pořadí (48 bodů) společně s Chorvatskem. Ze zemí Evropské unie je na tom hůř než Česká republika o jedno místo v pořadí Slovensko (47 bodů), dále pak Itálie a Rumunsko (po 43 bodech), Bulharsko (41 bodů) a Řecko (40 bodů). Naopak výrazně lépe jsou na tom Polsko (60 bodů) a Maďarsko (54 bodů). Z neevropských zemí jsou na tom lépe i tak pro nás exotické země jako Rwanda (53 bodů) a Lesotho (49 bodů). Dlouhodobý vývojový trend tak zůstal i nadále negativní. Důvodem tohoto stavu je podle české pobočky Transparency International neschopnost dotahovat klíčová protikorupční opatření a zavést systémové změny, které by ČR konečně zařadily mezi vyspělé evropské státy. Korupce se stala všudypřítomnou, zasahuje do řady obchodních vztahů, nejen mezi privátními firmami (dále jen firmami) a státem, resp. mezi firmami a veřejnoprávními korporacemi (zakázky spadající většinou pod zákon o veřejných zakázkách), ale i mezi firmami navzájem. Ovlivňuje také důvěryhodnost ČR v mezinárodním měřítku a přímo tak působí na rozhodování zahraničních investorů.

Má tedy výrazný dopad jak na ekonomiku firem samotných, tak i na ekonomiku celé země.

V širší veřejnosti se pak obecně vytvořilo povědomí, že hlavními viníky současného rozšíření korupce u nás jsou manažeři, ať již ve službách soukromých firem nebo státu, kteří svou chamtivostí, nezřídka spojenou s profesní neschopností, dávají počáteční impulzy ke korupci, na které se pak jako sněhová koule nabalují další a další případy.

Systémová korupce se kvůli tomu stala všudypřítomnou, institucionalizovanou a srostlou s ekonomickými a politickými institucemi. Permanentní překračování některých zákonů (např. o veřejných zakázkách) se stalo nedílnou součástí řady společenských procesů. V posledních letech lze v České republice pozorovat následující trend: malé administrativní korupce ubývá s tím, jak se veřejná správa postupně profesionalizuje a korupce se koncentruje do politické a hospodářské sféry. Stává se organizovanou a sofistikovanou činností, což činí její odhalování velmi obtížným. Elity vytváří korupční symbiózy a klientelistické kartely, které nejen negativně ovlivňují demokratičnost rozhodování o otázkách uspokojování veřejných zájmů, ale snaží se i přímo ovlivňovat vytváření pravidel hry (legislativu a podzákonné normy), aby svůj vliv dále upevnily a snížily možná rizika vyplývající pro ně z jejich nelegálních aktivit. I když je zřejmé, že uvnitř elitních kruhů naší společnosti se vytváří různě silné kliky, které mezi sebou zápasí o monopol nad korupčními příležitostmi v jednotlivých oblastech byznysu i veřejné správy, výhody korupční symbiózy jsou příliš zřejmé, než aby jim stálo za to je rozbít (Frič 1999). Nejedná se o náhodné případy, ale o systémovou poruchu, která snižuje kvalitu české demokracie.2