Včera skončené zemské volby v Meklenbursku-Předním Pomořansku, domácí baště to kancléřky Angely Merkelové, potvrdily sílící nový trend posledních let – soumrak etablovaného pravo/levého  politicky umírněné establishmentu, jehož z politického výsluní začínají zaujímat zřetelněji vymezené strany na levici i pravici, a tak jsme svědky ústupu z pozic, jak u sociálně demokratických stran, tak u stran občanských či liberálně-konzervativních.

Nedokáže-li politika zavedených stran adekvátně reagovat na změněnou politickou situaci jako se to podařilo např. Orbánově Fideszu, začínají jejich místa zaujímat z jedné strany více levicové partaje typu Die Linke v Německu nebo Syriza v Řecku, z druhé pravicově jasněji vyhranění místy až libertariánští SaS na Slovensku, UKIP ve Velké Británii či AFD v Německu a další, z nichž některé svou rétorikou přesahují k další skupině rychle rostoucích stran, nacionalistům až neonacistům na škále od francouzské Národní fronty přes rakouské Svobodné či Wildersovu Stranu pro svobodu až po slovenskou LSNS,  řecký Zlatý Úsvit nebo  německé NPD. Aby toho nebylo málo, tak se o uvolněné parcely v politickém spektru ucházejí ještě strany jednoho tématu(uprchlíci, svoboda internetu, ochrana přírody) a strany ideově neukotvené, vedené vůdci, kteří pochopili neudržitelnost stávajícího systému a snaží se pod pláštíkem populistické rétoriky využít dezorientace voličů  a dočasné absence stran ideově ukotvenějších. Takovými jsou třeba Babišovo ANO, italské Hnutí pěti hvězd Beppe Grilla, slovenské Kollárovo Sme rodina, ale určitě se v současné Evropě najdou i další.

Nejdéle zřejmě proces eroze po léta neměnného souručenství pravo/levých zavedených stran, které si před volbami jdou nekompromisně po krku, aby se po volbách „rozumně“ domluvili na další porcování daní, probíhá v Řecku. Má samozřejmě mnohé specifické rysy, ale onen základní trend je s ostatními státy minimálně v Evropě stejný a dá se počítat s tím, že i politický vývoj v zemích jako Rakousko, Francie, Nizozemsko a vlastně i Německo, které včerejšími volbami v v Meklenbursku-Předním Pomořansku po této cestě pokročilo dále, bude řeckému vývoji podobný.

Změna politické situace nutně nemusí znamenat velkou ekonomickou krizi, jak ji vidíme v Řecku. Ekonomika země není pupeční šňůrou svázána s činností vlády, Španělsko nemá vládu vzešlou z voleb již 8 měsíců, a na ekonomice země se to negativně neprojevuje, důležité je, jaká strana se po rozpadu tradiční politické duality, stane na domácí scéně hegemonem. Čím socialističtější, tím hůře, viz nešťastné Řecko, jehož osud by měl nejen občany ve všech zemích varovat před následováním. Píši-li „nejen občany“, mám na mysli politiky a „elity“, které často Sörösovsky tahají za nitky. Umíněné lpění na přežitém paradigmatu se všemi jeho nesmysly má za následek spíše radikálnější formu politického uspořádání než logicky obhajitelný liberálně-demokratický model.

V České republice se nyní nacházíme v období, kdy je starý model ČSSD/ODS dočasně nahrazen dvojvládím ideově rozplizlých ČSSD a Babišova ANO. Nemyslím si, že v současné éře informační svobody může tento model vydržet dlouhodobě. Uvědomují si to zřejmě i mnozí politici ČSSD, kteří se snaží stranu posunout tu více vlevo(Foldyna), tu více pragmaticko/populisticky(Hašek) K tomu ještě kukaččí mládě Dienstbier a jsme u stavu, kdy strana je tak vnitřně nesourodá, že její situace připomíná stav manželství před rozpadem. Odvážím se předpovědět, že jakýkoliv výraznější neúspěch v krajských či příštích parlamentních volbách, bude mít za následek další štěpení až rozpad strany, po kterém majitel značky ČSSD bude v lepším případě v pozici, v jaké byla před příchodem Miloše Zemana.

Ovšem ani Babišovo ANO není nějakým klasickým příkladem ideové jednoty. Jediné, co hnutí spojuje, je osoba leadra/majitele a touha být u přerozdělování peněz a funkcí. Je otázkou, kdy toto voličům dojde a poohlédnou se po jiných, koncepčněji ukotvených, alternativách. Pořád se mohou vrátit k neměnným komunistům nebo dlouhodobě reinkarnující se ODS, ale v úvahu přicházejí i další, dnes ještě malé strany, leč jak vidíme na příkladech z celé Evropy, nemusí být malé nastálo.

Vzhledem k mému členství ve Svobodných je jasné, že jsem přesvědčen o tom, že právě Svobodní jsou stranou budoucnosti.  Máme ujasněn a za léta diskusí, zejména vnitřních, vykomunikován základní směr, kterým se chceme ubírat: omezovat přerozdělování, snížit roli státu a tím i byrokracii a korupci, posílit postavení všech, kteří svojí produktivní prací vytvářejí hodnoty, vrátit ČR suverenitu a sebevědomost. Nejsme populisté, ani strana jednoho muže, byť je aktuálně Petr Mach zřejmě známější než strana jako taková, ani strana monotematická. Problémem trochu je, že naše poselství není snadno pochopitelné jako „válka s ilegálními imigranty“, „chráníme přírodu“ či „Ano, bude líp“. Jsem přesvědčen, že umíme i adekvátně reagovat i na aktuální politické události, problémem však je, že se naše reakce skrze mainstreamová média k občanům/voličům ne vždy dostanou. Věřím však, že čas, rozvoj IT , rostoucí vzdělanost obyvatel a vnitřní připravenost stojí na naší straně a že jsme to právě my, kdo bude na on-line probíhajícím rozpadu politického establishmentu politicky profitovat ve prospěch drtivé většiny obyvatel ČR.