Ministr školství Robert Plaga oznámil, že kvůli postupující epidemii COVID- 19 se od pondělí 2. listopadu nově uzavírají i speciální školy. Taková zpráva samozřejmě velmi snadno zapadne v záplavě dalších špatných zpráv. Jedná se přitom o rozhodnutí se zásadními negativními dopady na skupinu rodičů, respektive - a to si řekněme upřímně - převážně matek dětí se speciálními potřebami. Kdo to nezažil na vlastní kůži, dokáže si důsledky zmíněného opatření představit jen těžko.

Je jistě důležité předeslat, že důvody, které vedly ministra Plagu k uzavření speciálních škol, jsou legitimní. Nárůst COVID pozitivních si začíná vybírat svou daň i mezi učiteli a učitelkami speciálních škol a systém výuky se s nárůstem nemocných začíná hroutit. Je tedy pochopitelné, že ministr musí jednat. Zabezpečení zdraví personálu, který tuto náročnou práci vykonává, je ostatně i jeho zodpovědností.

Je tu ale i druhá stránka celé věci, a tou je obrovský stres, který toto rozhodnutí přinese rodičům dětí se zvláštními potřebami. Asi nejvíc se to týká dětí se závažnými vývojovými poruchami chování, jejichž zvládání bývá někdy velice náročné. Bohužel jsou to nejčastěji právě tyto děti, které zůstávají v péči matky samoživitelky poté, co se vztah rodičů následkem emocionálně i fyzicky náročné péče o dítě rozpadl. Žena se tak ocitá v těžko představitelné situaci osamělá, leckdy i bez pomoci babiček či nejbližšího okolí, které si na péči o dítě s vážným postižením netroufnou. Speciální školy často skýtají jedinou možnost, jak rodině alespoň na chvíli ulevit. Totiž skýtaly - od pondělí o ni rodiny přijdou na neznámo jak dlouho. Už jarní uzavření speciálních škol přitom ukázalo, že to je pro řadu rodin obrovský problém. Skloubit celodenní, velice náročnou péči o těžko zvládnutelného potomka s prací nebo s osobním životem je v podstatě nemožné. Jak práce, tak osobní život jsou přitom pro dlouhodobé fungování těchto rodin naprosto klíčové.

Pro lepší představu uvedu příklad rodiny, pro kterou uzavření speciálních škol představuje prakticky neřešitelný problém. Matka samoživitelka má tři děti. Nejstarší má těžkou mentální retardaci a nízkofunkční autismus, to prostřední individuální vzdělávací plán ve škole. Rodinu živí matčino podnikání, které je momentálně v sezóně: to znamená, že peníze vydělané v podzimních a zimních měsících představují zásadní část příjmu po celý rok. Speciální škola ženě umožňuje denně pracovat 3-4 hodiny, možnost uklidit a věnovat se i dalším dvěma dětem. Uzavření školy tuto statečnou ženu i její děti uvrhává do boje o přežití, nejen finanční, ale i emocionální a duševní.

Takovýmto lidem v nouzi je potřeba nabídnout pomocnou ruku. Řada univerzit vybídla studenty pedagogiky, aby se zapojili do dobrovolnické pomoci - bylo by proto rozhodně vhodné ji nabídnout především těmto rodinám. Pomoc přímo postiženým dětem nebo výuka jejich sourozenců by mohla výrazně ulevit vyčerpaným rodičům. Ti se přitom o možnosti využití této pomoci leckdy vůbec nedozvědí. Možné by bylo využít i pedagogy a asistenty ze speciálních škol pro domácí výuku. Ve speciálních školách připadá na jednoho pedagoga jen několik málo dětí, často třeba jen dvě. Pokud by si pedagogové mezi sebou děti rozdělili a pracovali s nimi doma, byla by to též pro mnohé rodiče značná úleva. Pro děti by to navíc znamenalo možnost pokračovat ve vzdělání.

Slovo na závěr: rodiče dětí se speciálními potřebami jsou lidé, kteří každý den žijí pod mnohem větším tlakem než většina z nás. Takovým lidem by naše země měla umět nabídnout podporu. Text proto posílám ministru školství Robertu Plagovi, který už několikrát dokázal, že k problémům lidí není hluchý. Zároveň budu velmi ráda, pokud text budete dál šířit i vy. Schopnost nevytěsňovat témata, jako je toto, je velmi důležitá. Pokud spolu o problémech budeme mluvit, máme naději, že jejich řešení se dříve nebo později dostaví.