Jako studentka jihlavského gymnázia jsem před dvaceti lety jak Honza z pohádky odjela do světa. Když jsem odjížděla, naše republika ještě nebyla členem Evropské unie, mám živou vzpomínku uplakaných odpolední na francouzské ambasádě k vyřízení výjezdních podkladů.

Na vlastní kůži jsem pak zažila ten rozdíl být a nebýt členem Evropské unie. V prvních letech studia na francouzské univerzitě jsem často vnímala, že pro ostatní studenty je naše republika něco jako předměstí Moskvy. Poté, co ČR byla přijata do Evropské unie, nejenom že jsem už nemusela běhat každého půl roku na cizineckou policii a během léta mohla pracovat, ale navíc jsem měla pocit sounáležitosti. A stejný pocit jsem vnímala i od ostatních studentů. Jakoby tehdy byli Francouzi hrdí za nás a na nás, že jsme se stali členy unie.

Samozřejmě, že tento pocit opojného vítězství postupně vyprchá a stejně jako po každé revoluci i v našem pocitu sounáležitosti se začaly objevovat trhliny, otazníky, kritiky. Souzním s nimi, vítám je a považuji je za oprávněné. Když nebudeme tyto otazníky řešit, celý systém se může rozpadnout. Po Brexitu může následovat Czechxit. Tyto otazníky jsou vlastní každému systému, který se vyvíjí průběžně a musí se také průběžně hodnotit a upravovat, aby se mohl rozvíjet a přežil.

Ale použiji-li příměr z mé advokátní a mediátorské praxe, manželství jistě není dokonalou institucí, ale ne vždy a ne za každou cenu je nutné je rozbíjet, neb nic lepšího jsme dosud nevymysleli. A tak jako každý z nás patříme do nějaké rodiny a ta určuje naše směřování a je to místo, kde víme, že můžeme požádat o pomocnou ruku, stejně tak my jako republika patříme do rodiny Evropské unie a máme tu odpovědnost a štěstí pracovat na jejím dalším rozvoji a směřování.

A stejně tak jako můžeme nadávat na tchýni, co nás moc nechápe, na manžela, co nás dost nemiluje a děti, co jsou nevděčné, můžeme také v unii být věčně nespokojení a ukazovat na ostatní, že nic nefunguje, nikdo nám tam nerozumí a nic nám to nepřináší, anebo se pokusit být aktivním hráčem tohoto vztahu a umět si říct nahlas, zřetelně a jasně, co potřebujeme a co od druhých očekáváme.

Říkat nahlas „patříme do Evropy” není žádné eurohujerství, ale jediný možný pragmaticky přístup, sdílený většinou naší populace.

Proč to někdo nechce slyšet? Protože je jednodušší sestavit soupis trestných bodů pro unii a brát vše, co se podařilo za naše národní vlastenecké vítězství, a lynčovat Brusel za vše, co se nedaří.

Pravda, mnohé se nepovedlo. Vznikla řada předpisů a agentur, které spíše než svobodu připomínají byrokratické a socialistické šílenství. Někde v těch hromadách papírů se ztratil smysl, proč tento spolek států vznikl a odpověď na otázku, kam má jít.

Jsou ti, kteří chtějí kruh utužovat a pevně svázat, a jsou ti, kteří chtějí kruh volnější nebo kruhů více. To je v pořádku. Žádná demokracie nechce, aby jí bylo všechno přikazováno zvenčí. I my chceme mít právo volby říct ano či ne, kdy a jak.

Ano, jsme jiní než naši sousedi a můžeme mít na věci jiný názor. Když ale kultivovaní lidé nesouhlasí s názory svých sousedů v hospodě, taky kvůli tomu z hospody neutečou bez placení nebo hospodu nezavřou. Protože zůstat a mít je lepší, než utéct a nemít.

V kampani mohu upozorňovat na vše, co unie dělá špatně, ale nic to nezmění na tom, že patříme do Evropy a za Evropou si proto také musíme stát. Okopáváním kotníků věci nezměníme lépe či rychleji než konstruktivním přístupem s pozitivními záměry. Evropa je a bude taková, jakou si ji uděláme.

Evropa potřebuje směr, my si potřebujeme říct, jakou ji chceme či nechceme.

Chci Evropu rozhodnější a rozumnější, méně úřednickou a rozkazovačnou.

Česká srdcovka do Evropy!