My muži jsme jiní, každý to máme od přírody nastavené tak, abychom naši roli v rodině sehráli co nejlépe. Maminky svou a my tátové také. Abychom se doplňovali. Bohužel se stává, že z nějakého důvodu rodina nevydrží. Děláme chyby, nejsme dokonalé bytosti. A pak je důležité postarat se co nejlépe o ty nejmenší, aby je rozpad rodiny moc zbytečně nezasáhl. Zasáhne je totiž určitě.

Je to bolest duše, selhání jistoty, náročné období pro všechny, nejvíc právě pro děti. A v tomto čase, místo aby bylo myšleno prioritně právě na ně, jsou tady instituce, které zajištují pravý opak. Pokud se rodiče dohodnou, je vše v pořádku, ale stává se, že je rozchod bouřlivý a děti jsou zde využívány jako nástroj pomsty druhému rodiči. Právě v těchto případech by měli nastoupit odborníci, kteří by situaci prozkoumali a umístili děti tak, aby strádaly co nejméně.

Bohužel, náhled do rodiny probíhá jen zběžně a děti jsou stále paušálně umisťovány k matkám, i v případech, kde je to v rozporu se zdravým rozumem, s morálkou. Jako příklad zde uvedu rodinu, která se rozpadla poté, co si maminka našla milence. Napřed s ním trávila hodně času, posléze jednoho dne odešla úplně. Nechala tam s tátou dvě malé děti. Děti tak den ze dne přišly o mámu, která se po dobu dvou měsíců neozvala, bylo jí jedno, jak se děti mají, jak to manžel zvládá.

Když pak probíhal opatrovnický soud, chtěli děti do péče každý z rodičů. Otec, který si mezitím našel novou známost, měl zázemí a celou dobu o děti řádně pečoval, na druhé straně matka, která je opustila, žila na ubytovně. Aby děti získala do své péče, šířila ve svém okolí nepravdivé pomluvy. Nebudu vás napínat, děti dostala do své péče matka a hned ten den si je vyzvedla u otce. Několik týdnů poté je nemohl mít u sebe, když je chtěl vidět, stál za plotem mateřské školky a díval se, jak si hrají na zahradě.