Německo, Francie, Rakousko, ale i další státy zavádějí nová opatření v podobě zákonů o minimální mzdě, které narušují základní principy volného trhu. Německý MiLoG, francouzský Loi Macron i rakouský zákon se totiž vztahují na všechny pracovníky, včetně těch zahraničních, kteří tam po určitou dobu vykonávají své zaměstnání. Ti musí nyní pobírat alespoň tolik, kolik činí minimální mzda v dané zemi. Vůbec nejpalčivější je tento problém v případě řidičů mezinárodní dopravy. Na řidiče kamionů, kteří těmito zeměmi jen projíždí, se tyto zákony totiž paradoxně vztahují také. Dopravci musí navíc řidiče opatřit celou řadou dokumentů, a to přímo v daném jazyce. Pro naše dopravce tyto zákony neznamenají jen velký nárůst mzdových nákladů, ale i obrovskou administrativní zátěž. A fakt, že čeští dopravci ve skutečnosti řidičům vyplácejí mnohem více než je hodinová mzda díky dietám a kapesnému, už bohužel nikdo nezohledňuje. Přestože se tyto státy obhajují sociálními ohledy, je všem zřejmé, že skutečný důvod je jiný - vytlačit naše dopravce, kteří jsou schopni nabídnout nižší cenu, z trhů západních ekonomik. Zde už se nejedná jen o čirou diskriminaci českých firem, ale o jejich samotnou existenci.

Olej do ohně svým rozporuplným jednáním přilévá také Komise. Na jedné straně už přes dva roky zkoumá německý zákon pro podezření, že není v souladu s unijními předpisy, a přitom současně přichází s novými pravidly pro vyslané pracovníky, ty v sektoru dopravy nevyjímaje, která tato ochranářská opatření dále posvěcují. Princip „stejné mzdy za stejnou práci na stejném místě“, který Komise hlásá, je ale v praxi 28 odlišných pracovních trhů těžko proveditelný. Musíme samozřejmě chránit práva zaměstnanců a bojovat proti nelegálním praktikám firem. Přiznejme si však, že české firmy zkrátka nejsou schopny platit svým zaměstnancům stejné mzdy, jako jsou ty západoevropské. To je realita rozdílných ekonomik. A právě díky rozdílům v mzdových nákladech může Evropa zůstat konkurenceschopná.

Komise bohužel nedbá našich opakovaných apelů a svým pasivním přístupem pouze přiživuje půdu právní nejistoty pro naše firmy. Nezbývá nic jiného, než aby iniciativu převzaly členské státy. Česká republika se musí stát zvučným hlasem při vyjednávání směrnice o vysílání pracovníků v Radě a připravovaném silničním balíčku, který se bude zaměřovat i na sociální aspekty, a který by měl specifika vysoce mobilního sektoru dopravy zohlednit. O kompletním vyjmutí dopravy z působnosti těchto pravidel ovšem pravděpodobně nemůže být řeč.

Těší mne, že se tato problematika dostala na program posledního zasedání zástupců tripartity. Tuto iniciativu a aktivní přístup velmi vítám. Obávám se však, že zavádění podobných protekcionistických opatření na našem území, které tripartita navrhla jako jedno z možných řešení, není nejšťastnějším krokem. Oplácet západním zemím stejným metrem roztříštěnost na trhu nevyřeší. Naopak. Co potřebují evropské firmy je právní jistota a předvídatelnost. Pokud se začnou přidávat další a další země, bude to znamenat definitivní konec volného pohybu služeb v Evropě. Konec jedné ze svobod, na jejímž základu je Unie postavena. A to nemůžeme dopustit.