Vyšší princip

Vypsání a provedení závazného celostátního referenda o našem vystoupení z Evropské unie je, řečeno slovy klasika, z vyššího principu mravního, naprostou politickou nutností a nezbytností, prioritní záležitostí veřejného a národního zájmu. Je nepochybné, že takové referendum by mělo na jedné straně své jasné klady a přínosy, ale, na straně druhé,  i svá určitá nepochybná úskalí a rizika.

V prvé řadě jde o to, dát už konečně občanům slovo a šanci vyjádřit se k tomu, zda hodlají i nadále akceptovat zásadní omezení naší – a tím i své - národní a státní suverenity v podobě našeho členství v Evropské unii. Omezení, která začínají mít i zjevné a zásadní ekonomické projevy, jak nyní vidíme například v podobě zničujících dopadů společné unijní energetické a tzv. klimatické politiky na ceny energií v České republice – a tím následně i na razantní pokles životní úrovně českých domácností a konkurenceschopnosti našeho hospodářství, včetně rizika zániku tisíců českých živností a firem.

Možnost takto se v referendu vyjádřit, se závazným dopadem výsledku tohoto referenda pro českou politickou reprezentaci, je přínos sám o sobě, je to vysoká hodnota ve smyslu nejvyšší možné demokratické participace občanů na správě klíčových veřejných záležitostí a jejího praktického naplnění.

Včetně široké, tvrdé a bouřlivé diskuse, která by před takovým referendem celospolečensky probíhala -  a včetně toho, že si, při současném stavu české mediální scény, a zejména její veřejnoprávní části, musíme být vědomi toho, že by taková diskuse neprobíhala ve zcela férovém prostředí a že by v ní zastánci Czexitu byli zcela jistě silně znevýhodněni. Což je zřejmě jedno z nejvýraznějších faktických úskalí případného „czexitového“ referenda.

Totální proměna evropské integrace a lisabonský podraz

Důvodem, proč takové referendum proběhnout má (či spíše musí), je hlavně ta skutečnost, že členství v Evropské unii létá páně 2022 znamená pro Českou republiky a její občany něco kvalitativně zcela jiného - a mnohem horšího -  než členství v této Unii, i podoba Evropské unie samotné, v době našeho vstupu do ní. I když už tehdy se daly mnohé dnešní problémy predikovat - a jsou mezi námi osobnosti, kterým to bylo už tehdy jasné a jejichž oprávněný euroskepticismus je setrvalý.

Zásadním předělem pak v tomto ohledu byla Lisabonská smlouva z konce prvního desetiletí tohoto století, která dala na přerod Evropské unie z částečně mezivládní organizace ekonomické integrace na nadnárodní politickou unii pomyslné poslední razítko, jehož důsledkem je deficit jakékoli demokracie v unijních orgánech a druhořadé postavení členských států střední a menší velikosti
a speciálně pak států středovýchodní Evropy. Akce D.O.S.T. a její vedení to už tehdy velmi dobře věděli a dávali to silně a veřejně najevo. Budiž jim za to věčná čest a sláva!

Usilovat o vypsání „czexitového“ referenda je tedy, bez ohledu na aktuální politické reálie rozložení parlamentních politických sil, naprosto přirozenou povinností vůči ústavě i vůči občanům České republiky – ve jménu legality a legitimity politických procesů i s ohledem na české národní zájmy. A je třeba to říkat nahlas, na všech relevantních fórech, všemi možnými způsoby. S tím, že přistoupení České republiky k Lisabonské smlouvě, a tudíž do velké míry i současné členství České republiky v Evropské unii, bylo (a je) sice možná, a zdůrazněme ono slovo možná, legální – ale zcela jistě nebylo legitimní.

Tehdejší české ústavní orgány neměly oprávnění o tomto zásadním okleštění suverenity České republiky rozhodnout pouze samy, bez konzultace s občany. A tuto nelegitimitu může zhojit pouze a jedině nové referendum o našem budoucím členství v Unii – či, chceme-li, o našem vystoupení z ní. Referendum, které by v tomto smyslu mohlo být i určitou politickou a občanskou katarzí, což by rovněž byl pro společenskou atmosféru v zemi nemalý přínos svého druhu.

Nutnost tvrdé politické práce