Bohužel platí, že dobrých věcí si vážíme často až tehdy, když je ztratíme. Proto o ně dostatečně nepečujeme a nevěnujeme pozornost signálům, které upozorňují na možná nebezpečí. Varování se nám v poslední době dostává mnoho. Naposledy v případě teroristických útoků v Paříži. Lidé se začínají ptát, zda se něco takového nemůže stát i u nás. Odpověď vlády, že nám nic nehrozí, není ani dobrá ani dostatečná.Především musíme vědět, že naše dobrá bezpečnostní situace není darem z nebes, ale má svoje konkrétní příčiny. Ty lze rozdělit do čtyř skupin: 1. Geografické a geopolitické. Poloha ve středu Evropy, která byla dříve nevýhodná, protože znamenala permanentní ohrožení jak ze západu, tak z východu, se po r. 1989 proměnila ve výhodu. Hranice bezpečného „západu“ se posunuly od nás daleko na východ, členství v EU a NATO nám zajistilo spolehlivou vnější bezpečnost. Západ v čele s USA neměl v unilaterálním mezinárodním uspořádání konkurenci a tedy ani my jsme nebyli nijak ohroženi. 2. Historické souvislosti. ČR tvoří jednu z národnostně nejhomogennějších společností v Evropě. Vysídlením německého obyvatelstva a rozpadem Československa jsme se „zbavili“ nacionálních zdrojů možných konfliktů. 3. Sociálně ekonomické. Nemáme velké sociální rozdíly; jeden ze zdrojů neklidu, a v některých případech i terorismu, kterým je extrémní chudoba, u nás fakticky neexistuje. 4. Politicko-kulturní. Česká společnost se dokázala nejen pokojně rozejít se slovenskou a mírově demontovat společný stát (už to je ve světovém měřítku pozoruhodné), ale také eliminovat hrozbu separatismu. Dnes už si sotva kdo vzpomene na moravistická hnutí ze začátku 90. let, přičemž v jiných zemích z podobných pocitů nedoceněné regionální identity vznikal nejen separatismus, ale i terorismus (od Itálie, přes Španělsko a Francii, až po Velkou Británii).

Na první pohled se nic nezměnilo. Vnitřní podmínky pro vznik terorismu zde nejsou, tak proč bychom se měli o svoji bezpečnost bát? Bohužel se změnil svět kolem nás.Světový řád už není určován západními demokraciemi v čele s USA. Nové a staronové velmoci získaly ekonomickou, vojenskou, náboženskou nebo ideologickou moc. Mají svoje zájmy a chtějí je prosazovat. Nedaleko od nás se na Ukrajině rozhořel konflikt, podobný, jaký historicky vždy ohrožoval zbytek Evropy. Destabilizovaný Blízký východ a severní Afrika mimo jiné přinášejí nové stěhování národů, které se valí z jihu a jihovýchodu do Evropy. Radikální islám se stal ideologickou zbraní k dobytí Západu. Jeho bojovníci už neútočí jen v Sýrii či Iráku v řadách Islámského státu, ale přímo v ulicích evropských měst, často to jsou dokonce občané evropských zemí.

Jsme otevřená členská země EU. Být součástí schengenského prostoru je výhoda, pokud tento prostor funguje. Pokud ne, hrozby, které jsme dosud neměli, se stávají i našimi hrozbami. Imigrace přináší bezpečnostní rizika, muslimské přistěhovalecké komunity jsou prostředím, z nějž se teroristé také rekrutují. Je otázkou času – pokud EU a/nebo ČR nezmění svou politiku – kdy budou působit i u nás.

Současný terorismus představuje asymetrickou a hybridní hrozbu. Malý počet teroristů může pomocí moderních technologií způsobit obrovské ztráty na lidských životech a velké materiální škody. Mohou to být osamělí vyškolení jedinci, kteří zneužívají otevřenosti naší společnosti, používají různé prostředky a cíle. Pro stát je obtížné se účinně bránit. Ne nadarmo mluví najednou někteří evropští politici (naposledy francouzský prezident Hollande) o tom, že současná legislativa a ústavní pořádek neposkytují pro boj s moderním terorismem dostatečné prostředky. Islámský radikalismus nebojuje ale s Francií, Británií či USA – bojuje s našimi hodnotami, s naší civilizací. Nebude váhat využít jakéhokoli cíle, který Západ fakticky a symbolicky zasáhne. Proto nejsme ani u nás v bezpečí.

Co má ČR za současné situace dělat? Být si vědoma svých bezpečnostních výhod a neobětovat je. Nenechat si vnutit kvótami či jinými nesmysly davy imigrantů, které si nevybereme, s nimiž si nebudeme vědět rady a kteří budou představovat bezpečnostní riziko. Chránit svoje území a nebude-li možné chránit vnější hranici Schengenu, začít chránit svou vlastní. Začít se starat o svoji bezpečnost, posílit armádu, policii a bezpečnostní služby. Hájit nikoliv abstraktní zájmy lidstva nebo Bruselu, ale zájmy ČR a jejích občanů. Chovat se tak, jako bychom byli v nebezpečí. Protože v něm jsme. Prevence je vždy lepší, než léčba následků. A u bezpečnostních hrozeb platí, že následky už často ani nelze napravit. Život obětem terorismu už nikdo nevrátí. Na to mysleme, když se budeme rozhodovat o bezpečnostních opatřeních, která jsou vždy nepohodlná a často i bolestivá.

Článek vyšel na webu Týdeníku Dotyk.