Možná, že se někomu nebude zlehčování současné situace ve světě líbit, ale ono se to lépe vyjádřit, než tou známou hláškou z dnes klasického českého filmu, nedá. Protože Turek zůstane sám sebou, resp. půjde svou cestou. A otázka je dnes více než kdy jindy na místě. Co nabídnou Američané, co Rusové? Jak se zachová EU nebo BRICS? Turecko rozehrálo šachovou partii a výsledek je netrpělivě očekáván.

Známý komentátor Michael Crowley píše na stránkách The New York Times, že Bidena bolí z Erdogana hlava. A je proč, vždyť Turecko je pro Spojené státy v tuto chvíli strategickým partnerem číslo jedna.

"Politika Ankary přivádí Bílý dům k šílenství," uvádí doslova. "Erdogan je v našem týmu, ale pak dělá věci, které pro Západ zjevně nejsou dobré," cituje článek zase bývalou diplomatku Elizabeth Shackelfordovou.

Turecký prezident logicky usiluje o pozici lídra nejen na Středním a Blízkém východě. Usiluje o to jak v jazykově příbuzných regionech, tak v celém regionu ovládaném muslimským náboženstvím. Konec konců - být jedničkou v této oblasti znamená být jedním z lídrů tvořícího se multipolárního světa. Má totiž pod kontrolou velkou část světové těžby ropy. Toho si je prezident Erdogan samozřejmě vědom a z nastalé situace se snaží těžit maximum.

Na jedné straně ochotně zprostředkovává s Američany dohodu a dodávkách ukrajinského obilí a na straně druhé jedná v Teheránu s Putinem a nejvyššími íránskými představiteli a trvá na vetu vstupu Finska a Švédska do NATO, což je, jak komentuje Crowley... "v přímém rozporu s protiruskou politikou Západu, resp. snahami o izolaci Ruska a Íránu." Ale v souladu s dlouhodobou strategií vytvoření nárazníkového pásma „Trojmoří“. Na rozdíl od jiných lépe poslouchal H. Kissingera.