Dnes to nebude o jednom celém dni, ale o datu 24. března před 24 lety. Od tohoto data, kdy USA a jakási koalice ochotných, která nerespektovala mezinárodní právo, začala úplnou destrukci Evropy a její vmanévrování do chaosu. Přepadení Jugoslávie, bezprecedentní bombardování měst včetně nemocnic, škol a obydlí, použití kazetových bomb s ochuzeným uranem.

To vše nebyla pouze válka proti Jugoslávii, která se nehodlala vzdát své suverenity a integrity, ale byla to skutečně válka proti Evropě. Vybombardované mosty v Novem Sadu zastavily dopravu po Dunajské vodní cestě tedy neuškodily jen Jugoslávii či Maďarsku a Rakousku, ale podnikům v Německu a celoevropské ekonomice. Spojení evropské technologie, vědy a výzkumu a nerostného bohatství v Ruské federaci prostě už tenkrát ohrožovalo unipolární svět pod hegemonii USA.

Vše to pokračovalo přes odposlouchávání evropských politických špiček, destruování ekonomiky v střední Asii a v severní Africe, podpořenou vojenským zásahem v Libyi, Sýrii, Iráku, Afghánistánu, a tím vyvolanou ohromnou migrací, která ohrožuje základy Evropy a její kultury a identity jejích národů. A dnes je to vše nikoli teorie, ale realita, potvrzená teroristickým poškozením plynovodu Nordstream 2.

Někdo by řekl, že jde vlastně jen o konkurenční boj. Už nejde. Protože do tohoto ekonomického boje je zapojena i forma horké války jako pokračování politiky, když ekonomických cílů se nedaří dosáhnout ekonomickými a diplomaticky politickými postupy. Nechali jsme si naordinovat chaos a někteří tomu ještě tleskají, úplně „zpitomělí“ neoliberálními teoriemi, které jsou dávno překonány. Kývají na destrukční kroky jako houpací koně, protože ztrácejí vlastní zájem, resp. i svůj vlastní rozum, a papouškují lži, šířené zaplacenými mediálními prostředky, jejichž vlastníci se neštítí pro vlastní prospěch lhát o čemkoli.

Když si přečtu o tzv. humanitárním bombardování tenkrát a jeho potřebnosti, jak někteří psali, a dnes píší ti stejní autoři o hrůzách na Ukrajině, tak se mi obrací žaludek z jejich nemorálnosti, resp. drzosti, když si myslí, že si člověk u nás nic nepamatuje.

A tak jsem musel připomenout 24. výročí 24. března 1999, první válku, kterou jsem viděl na vlastní oči, když jsem se tam tenkrát začátkem dubna toho roku, a pak ještě jednou vypravil. Přestal jsem být naivní a pochopil jsem, že nejhorší jsou ti, kteří se tváří jako přátelé, ale ve skutečnosti z tebe chtějí stáhnout ve svůj prospěch i kůži. Nadělali dluhy a teď chtějí, abychom jim je zaplatili, jsme nuceni kupovat jejich předražené výrobky a služby, i když jsme je mohli mít laciněji, nebo si je mohli zajistit vlastními silami.