Dostal jsem už několikrát dopis, který se týká obavy z budoucnosti, která nás čeká. Autoři jsou různí. Od mých vrstevníků, ať žen či mužů, přes představitele střední generace, až po velmi mladé lidi, studenty a studentky, ale také pracující dělníky, techniky, nebo prostě ty, kteří teprve hledají své politické zakotvení.

Je to znát z toho, že rovnou píšou, že oslovují představitele různých politických stran. Jednotícím tématem dopisů je jejich obava o příští směřování nejen české společnosti, ale vůbec vývoje na naší planetě.

I já mám obavu, jak se bude současný svět vyvíjet. Není to nic veselého, co nám různí analytici předvídají a už vůbec není hezký pohled na některé trendy v politice. Člověk podivuje nad tím, že přibývá těch, kteří se neskrývají s tím, že řešení sporů má být válečný konflikt a preferují vojenská řešení nad diplomacií a prostě jednáním odpovědných lidí. Jako by neexistoval žádný limit, žádná hranice, kam až může zajít individualismus a sobectví a neschopnost vnímat, co je sociální inteligence, a tedy respekt k tomu, že při osmi miliardách obyvatel planety, prostě neexistuje možnost se nepotkávat s jinými lidmi.

Musím začít vlastně s tím, jak vůbec vnímat člověka a lidi obecně. Nezlobte se, ale mne uráží, když mám koukat na reklamu, kde slyším, že „tady jsem člověkem, tady nakupuji“. Copak nejsem člověkem, když jdu do divadla, nebo do kina, nebo jen na procházku? A když začne reklama ani nevím na co nebo koho, se sloganem „protože chci“, tak přepínám televizní kanál.

Jde o až nepochopitelně odpornou věc, kdy sebestřednost přechází k úplné neúctě k druhým a vrcholí jídlem v sauně nebo na přednášce. To už hraničí s trapností nejvyššího řádu a ukazuje na neschopnost takového člověka se ovládnout při jiné činnosti, o hygieně ani nemluvím. Prostě úplný nedostatek či záporná sociální inteligence.