Fleischer (Republikáni): Voliči mají možná poslední šanci zvrátit vývoj v Unii i ve svých zemích

Evropská unie vznikla se záměrem ukončit časté a krvavé války mezi sousedy, jež vyvrcholily druhou světovou válkou. V roce 1950 začalo hospodářské a politické sjednocování evropských zemí v rámci Evropského společenství uhlí a oceli, jehož cílem je zajistit trvalý mír. Zakládajících států je šest: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko. V šedesátých letech se dařilo ekonomice mimo jiné díky tomu, že země EU neuplatňují ve vzájemném obchodě cla. K 1. lednu 1973 vstupují do Evropské unie Dánsko, Irsko a Spojené království, čímž se počet členských států zvyšuje na devět.

V rámci regionální politiky EU se začínají převádět značné částky na podporu vytváření pracovních míst a budování infrastruktury v chudších oblastech. V evropských záležitostech se zvyšuje vliv Evropského parlamentu, jehož poslance mohou občané v roce 1979 poprvé volit přímo.

V roce 1981 se Řecko stává desátým členským státem a o pět let později do EU vstupují Španělsko a Portugalsko. V roce 1986 je podepsán Jednotný evropský akt. Jedná se o smlouvu, na níž je založen rozsáhlý šestiletý program zaměřený na řešení problémů volného obchodu mezi státy EU a která tedy vytváří „jednotný trh“.

V roce 1993 je dobudován jednotný trh založený na „čtyřech svobodách“: volném pohybu zboží, služeb, osob a peněz. Devadesátá léta jsou též desetiletím dvou smluv, „maastrichtské“ Smlouvy o Evropské unii platné od roku 1993 a Amsterodamské smlouvy platné od roku 1999. Občany zajímá, jak zajistit ochranu životního prostředí a jak společně postupovat v bezpečnostních a obranných otázkách. V roce 1995 získává EU tři nové členy, Finsko, Rakousko a Švédsko. Dohody nesoucí jméno malé lucemburské vesnice Schengen postupně umožňují cestování přes hranice bez pasových kontrol. Miliony mladých lidí studují s podporou EU v zahraničí.

Česká republika přistupuje pak mnohem později. Smlouva o přistoupení byla podepsána 16. dubna 2003 v Aténách za účasti prezidenta Václava Klause a premiéra Vladimíra Špidly. Smlouva byla dále ratifikována národními parlamenty patnácti starých členských zemí. V nových členských státech kromě Kypru byla smlouva schválena referendy. V České republice proběhlo referendum od pátku 13. června do soboty 14. června 2003. Pro schválení smlouvy se vyslovilo 77,3 % hlasujících. Volební účast byla 55,2 %.

Dne 1. května 2004 se Česká republika stala novým členským státem Evropské unie.

Mnoho starých členských zemí neumožnilo okamžitý volný vstup občanů nových členských států na svůj pracovní trh - občané Česka mohli ihned bez omezení pracovat ve Velké Británii, Irsku a Švédsku. Od 1. května 2006 se otevřela možnost práce v zemích jako je Řecko, Portugalsko, Finsko a Španělsko. Francie tak učinila v létě 2008. Německo, Rakousko svůj pracovní trh otevřely v roce 2011.

Česko se stalo 22. prosince 2007 také součástí Schengenského prostoru, který odstraňuje kontroly na hranicích s ostatními zeměmi EU.

Den vstupu České republiky do Evropské unie si pamatuji. Byl jsem 41 podnikatel, samostatný a výdělečný. Stál jsem na vlastních nohou a splnil se mi klukovský sen ze školních let, kdy ještě vládla v zemích Varšavského paktu tvrdou rukou komunistická strana a občané východní Evropy byli omezováni v pohybu. Cestování do tzv. „kapitalistické ciziny“ bylo individuálně posuzováno a většinou zamítáno. Pokud chtěl kdokoliv vycestovat z tehdejší Československé socialistické republiky například do Rakouska, musel požádat o devizový příslib dolarů Státní banku Československa. Ta kooperovala s Veřejnou Bezpečností – tehdejší policií a známou StB. Bezpečnost posílala dotaz na žadatele zaměstnavateli – kádrovému oddělení. Tam se shromažďovaly o zaměstnancích tzv. „kádrové profily“ kam se zaznamenávala veškerá udání kolegů a vedoucích pracovníků typu „chová sympatie k západním zemím“, nebo „prozradil, že má tetu v Rakousku“. Použil jsem poznámky z mého kádrového profilu z podniku, kde jsem pracoval – Československé Spoje, později SPT Telecom. Soudruzi většinou ze závisti psali špatné „posudky“ a tak devizové přísliby byly zamítány a já, stejně jako statisíce jiných občanů ČSSR jsem nesměl nikam vycestovat dlouhá léta. Kolem hranic ČR stál plot z ostnatého drátu, střežený ve dne v noci vojáky se samopaly.

To je důvod, proč jsem o pár let později směřoval do Švédska a po sametové revoluci jsem se zasazoval, aby Česká republika byla součástí EU a také jsem hlasoval pro vstup.

Má představa o EU byla ideální. Chtěl jsem, abychom mohli nejen cestovat po celé Evropě jako svobodní občané, ale abychom měli volný přístup na pracovní trh a mohli i podnikat kdekoliv bez povolení. Splnilo se.

V brzké době po přístupu se však začaly objevovat kromě výhod čerpání dotací státu a volného pohybu také nevýhody – byrokracie, mašinerie Evropského parlamentu a Evropské komise a desetitisíce nadbytečných vyhlášek a regulací věcí, které nedávaly logiku. EU začala zasahovat do podnikání soukromých osob. Podle EU musel každý hospodský mít vypracované tzv. „kritické body“ pro svoji provozovnu a musel mít bezdotykové vodovodní baterie. To by možná nebylo tak strašné. Později však EU zakázala topit na restauračních zahrádkách a omezování přibývalo a lidé byli zklamáni.

Místo původní představy, že půjde o volný pohyb osob a zboží a služeb tu byl moloch, který ignoroval fakt, že v EU sílil přísun imigrantů, který byl nápadně jednostranný – muslimové. Německo bylo zaplaveno Turky, Švédsko Araby, jiné země Kosovskými Albánci a vždy tito lidé přinášeli nové zlo – výpalné, obchod s bílým masem, násilí v ulicích, vraždy a vydírání podnikatelů, obchod s kradenými auty. Postupně se muslimové začali zakořeňovat v EU a budovat své pozice v politice i ekonomice. Vznikaly nové banky, společnosti, kde kapitál plynul ze Saudské arábie a jiných lokalit. Činžovní domy měnily majitele. Bylo těžké sehnat ve Švédsku práci, kde v čele firmy nestál Arab. A pokud stál, pak nebyla šance, nebo pracovní podmínky byly špatné. Člověk se v Evropě začal cítit ne jako doma, ale jako cizinec.

Propaganda v médiích odsuzovala odpůrce multi-kulti a nálepkovala je jako xenofoby a fašisty. Nutila lidi přijímat uprchlíky ze zemí středověku. Nikdo nesměl mluvit o vraždách, které na domácích obyvatelích páchali imigranti. Začal panovat strach a odpor k EU. Přirozeně.

EU měla být společenstvím, které bude sdružovat země Evropy a stejné kultury. Evropské civilizace si měly vzájemně pomáhat v době hospodářské krize a také tím, že umožnily volný trh a bezcelní zóny. Avšak výhod začalo ubývat a nevýhod skokově naopak přibývat.

Velkoměsta EU jsou zaplavena muslimy na každém kroku. Bezpečnost se zhoršila. Když jsem v roce 1988 dělal noční procházky centrem Stockholmu, bylo všude ticho a čisto. Bezpečně jsem prošel středem města a pak dojel noční linkou do bydliště. O pouhých pár let později, kdy se počet muslimů zvýšil o 400 000 se stalo téměř nemožným jít na ulici po 23:00 hodině, aniž by člověk nemusel utíkat před různými gangy Arabů s řetězy a baseballovými pálkami, nebo noži. Z nočního klubu se dalo sotva přeutíkat do taxíku a pak poprosit taxikáře, aby zastavil těsně u vchodu do domu a bezpečně proklouznout dveřmi a zamknout. Z okna se pak daly pozorovat hlučné skupinky cizinců, kteří čekali agresivně na svoji „oběť“. Na internetu švédské policie v nočních hodinách postupně naskakují události typu „32 letý muž nalezen v parku s pěti bodnými ranami, patrola nedostihla útočníky ve věku kolem 23 let…“

To je dnešní Evropa. Nejen v českých hospodách, ale i ve Švédsku a Německu se obyčejní lidé ptají „Tihle EU politici se snad zbláznili? Proč jich tolik přijímáme? Raději bychom měli zvažovat z EU vystoupit.“ Avšak na veřejnosti se nikdo neodvažuje říct cokoliv nahlas. Stejně jako za starých let v době nadvlády jediné vůdčí Komunistické strany.

V průběhu času se začaly projevovat první agresivní teroristické útoky a padly první oběti. EU však nereagovala jak by občané čekali. NATO jako by bylo bezmocné. Občané si kladli otázku, zda EU politici nemohou, či nechtějí tyto věci řešit a proč vlastně pokračuje imigrační vlna a uprchlíci se přijímají do států EU v době, kdy se hustí vražedné teroristické útoky. Každého logicky napadne, že někdo musel dostat řádně zaplaceno za každého přijatého muslima, protože jinak toto nemá logické zdůvodnění. A stále více lidí pak volá po vystoupení z EU. Až přišla studená sprcha v podobě Brexitu. Šeptá se o dalších referendech po EU. Původní záměr přijmout Turecko se dovršil zprávou, že v Turecku je zase armádní puč a prezident svržen. Nikdo neví co bude dál, protože přes Turecko proudí do EU statisíce dalších muslimů. Nikdo z politiků, až na pár vyjímek, není schopen tento jev správně veřejně pojmenovat – invaze – napadení hranic velkou skupinou osob se stejným cílem – obsadit, přemnožit a pak začít zabíjet, střílet, útočit bombami a noži.

Moje nadšení pro členství naší země v EU pomalu pohasíná s velkým zklamáním. Je mi jasné, že výstup ČR z EU dnes není reálný. Čerpáme z EU více, než do ní platíme. V tuto chvíli nejsme ani potravinově nezávislí a desetitisíce Čechů pracují v EU a živí své rodiny, protože v ČR jsou už stejné ceny jako na západě EU, ale mzdy jsou stále na 25 až 30% a navíc v zemi řádí zločinecké a státem povolené gangy soukromých exekutorů a na ně napojených zkorumpovaných soudců. V Česku není k žití, ale EU se nám uzavírá. Jsme cizinci ve své zemi, ale i ve společenství států Evropy. Jsme přeregulováni a předlužováni.

Jakoby politici nedokázali vytušit, kam toto povede.

Řešení je snad jen v totální obměně politických reprezentací a výměně poslanců národních parlamentů a EU parlamentu. Noví lidé, kteří nemají vazby na staré struktury zločinu.

Každý a všude to cítíme. Otázkou je, jak se zachová ten, kdo o této věci nakonec rozhodne. Ten, který rozhodne, zda stávající trendy budou pokračovat, nebo se změní politika v ČR i v EU. Tím rozhodujícím člověkem je – volič. Pokud volič opět mávne rukou a zůstane doma a pokud se stejně zachová milion dalších, pak zůstane vše při starém.

Člověk má nyní v rukou to co bude. V čem bude žít on a jeho vnukové. A co to stojí? Stojí to se zvednout a v době voleb věnovat sotva 30 minut svého života a jít do hlasovací místnosti a volit na základě zkušeností a informací, kterých je dnes díky sociálním sítím dost pro každého. Nestojí to nic, jen půlhodinku procházky, vhození hlasovacího lístku do volební urny a pak klidný spánek, že jsem já – volič něco udělal pro svoji budoucnost a že jsem já volič odvolil pryč staré politiky, kteří tak už definitivně ztratí přístup k moci a státní kase.

Zvažte tuto možná poslední šanci rozhodovat o své budoucnosti. V tuto chvíli jste totiž ten nejmocnější v zemi i v EU. Jste volič s volebním právem a sílou odstranit vadné politiky demokratickou cestou. A věřte, že tato šance v tyto volby letos a příští rok budou možná šancí poslední. Jednejte tak, abyste po letech trpce nelitovali toho, co jste neudělali, ale mohli udělat aniž by vás to stálo víc, než půl hodiny času.