Každý dospělý člověk ví, že každý den musí sám zařídit, aby měl na obživu a bydlení, musí sám připravit snídani i večeři a sám si vydělat na živobytí. Když přijde o práci, musí si sám novou najít a víme, že to není snadné. Rekvalifikace, psaní CV a motivačních dopisů, pohovory. Každý si musíme sami vybavit všechny záležitosti, spojené s bydlením a jsme zvyklí si tyto věci zařizovat sami.

Tisíce úkonů nám pomáhají žít bezproblémově, nebo alespoň částečně. Kdybychom jeden měsíc vynechali, kde bychom příští měsíc byli?

Žijeme ve státě, který řídí lidé, jako my. Ovšem tady najednou naše odpovědnost končí. ”Oni” musí rozhodnout, kdy už s tím konečně ”někdo” něco udělá, ”mělo” by se konečně zavést..., ”někdo” by měl konečně začít... atd.

Mnozí z nás maximálně jednou za rok jdou k nějakým volbám, jiní však ani to ne. Většina noviny nečte a televizi nesleduje.

Ideální stav pro nastolení totality a možnost, pro ty nahoře, si dělat co se jim zlíbí. Nikdo je nekontroluje, jen se brblá dříve v hospodách, dnes už jen doma u Facebooku. To je vše.

Když mi bylo 25 let, rozhodl jsem se, za dob totality, emigrovat do Švédska. Důvodem byla touha po svobodě pohybu a po lepším životě a více penězích, chtěl jsem si za hodinu práce koupit víc. Ani dnes to Češi nemají. Vlastní pasivitou. Když mi bylo 26 let, chodil jsem už na Náměstí svobody v Brně na odpolední až večerní demonstrace proti vládě Milouše Jakeše a vedoucí úloze KSČ v zemi. Tehdy jsme riskovali komunistický kriminál a to bylo co říci. Nebyli jsme si jisti, jestli to projde a proto se přidávali další a další lidé a denně jsme se scházeli v Brně, Praze i jiných městech a demonstrovali tak dlouho, až polevili fízlové a později i vláda.

Dnes chodí mladí na ohlášené demonstrace pod dohledem Policie ČR, kde se jim sotva něco stane. Zakřičí si tu na komunisty, tu na neexistující fašisty, tu na rasisty, či jiné –isty a jdou spokojeně domů, vyřádění a v bezpečí. My jsme si v roce 1989 nebyli svobodou jisti, protože po odchodu z demonstrace nás legitimovali a mohli kdykoliv zavřít, nebo zmlátit.

Kropící vozy byly připraveny v postranních ulicích. Nikdo nevěděl co se stane. Bylo nám to ale jedno a chtěli jsme skoncovat s Jakešovou vládou a Husákem a toužili jsme po svobodě a otevření se na Západ.

Dnes sedí Češi u Facebooku a nadávají na Západ a oprašují starou písničku o Slovanství a věří, že bude líp s Japoncem, Slovákem a Piráty v čele. Pardon, zapomněl jsem na vždy a ve všech parlamentech přítomného Bendu z ODS a KDU-ČSL.

Lidé se nechají odírat od soukromých exekutorů a na mém webu Exekuce není byznys a na mé skupině na Facebooku Stop soukromým exekutorům v ČR mi píší, abych už konečně něco udělal. Já. Sám. Bez mandátu. Hlas ve volbách mi ale pro to nedali...

Volby do parlamentu dělala u nás skupinka republikánů a kauce si platili členové sami. Kauce 19 000 korun státu za to, že jsme mohli kandidovat a to za každý kraj. Projížděli svá auta a svůj benzín a nebo jako já projížděli své pětistovky vlakem do Prahy a zpátky a platili si svoje tisky a letáky i vizitky, které jsme sami rozdávali lidem. Neměli jsme agenturu, jako bohatá ODS a ČSSD dotovaná soukromými exekutory.  Toť otázka, kdo sponzoroval Piráty...

Ze svého času a ze svých peněz a mnohdy sami jsme obcházeli města a oslovovali lidi na ulici, kteří s námi hovořili o problémech naší země i mezinárodní situaci a o volbách.

Pár lidí to takto dělalo. Zbývající většina pochybovala doma a nedělala nic.

Před volbami jsem psal, že pokud by si v celé České republice jen 150 000 lidí řeklo “a půjdu je volit” dnes bychom nepsali bezmocně tyto články, ale s mandátem bychom již navrhovali změny zákonů, zejména Exekučního řádu a zrušení exekutorského podnikání.

Jenže těch 150 000 lidí a daleko víc, si naopak neřeklo vůbec nic, nebo že to stejně nemá cenu. A tím pádem to cenu opravdu nemělo. Místo aktivity, a to minimální, byli lidé pasivní. Omlouvám občany jen proto, že Česká televize si zvala do živých debat své koně a na nás jaksi zapomněla. Ale na Facebooku jsme měli příznivců víc, než dost. Kolik z nich nám dalo hlas?

Ti volili náš program, ale vyslovený Okamurou. Jedno, že jsme o těch věcech mluvili už v devadesátých letech. Češi uvěřili Japonci, který ani půl roku po začátku jeho druhého volebního období nesplnil vůbec nic.

Máme vládu bez důvěry a k moci se dere ČSSD, TOP09  a ODS, které prohrály volby.

Nyní stojíme pár měsíců před komunálními volbami. Polovina české populace o tom ani neví.

Neví, že se bude volit jejich radnice, která přiděluje a staví, či nestaví byty, nádraží, rozhoduje o nemocnicích a rozpočtu města. Přesto to nikoho nezajímá a jako výmluvu mi pošle větu “lidi jsou už otrávení….”. fajn, takže ráno zkuste nejít do práce a neudělat si snídani s tím, že jste už otráveni. Uvidíme jak dlouho vám to vydrží.

Zatím nám systém umožňuje kandidovat do všech úrovní, nejen tedy do parlamentu, ale i na svoji radnici.

V roce 2018 zasedá Zastupitelstvo města Brna 7x. Tedy o tři zasedání méně, než v roce 2017.

Program schůze je většinou jedno- až dvoudenní. Za to pobírají zastupitelé měsíční odměny v Praze a v Brně cca kolem 3,5 tisíce korun. Pokud jsou ve výboru, komisích, radě, nebo dokonce se stanou uvolněnými starosty, může se měsíční příjem vyšplhat až na 100 000 korun ve velkých městech.

Lidé si mohou rozhodovat o svých věcech sami, jako je parkování, městská policie, dopravní podnik, čištění města, problematika bezdomovectví, školky, nemocnice, silnice a chodníky, atd. Navrhovat vyhlášky a hlasovat pro ně. Pro některé toto může být odrazovým můstkem do vysoké politiky.

To už je jiná káva, než sedět u Facebooku a marně ťukat nadávky do klávesnice z domu a bez moci a možnosti něco změnit.

Netvrdím, že práce zastupitele je jednoduchá, ale nikoho tam ještě neudřeli k smrti. Navíc být zastupitelem ve svém městě či obci – kolika lidem na světě se toto podaří? Já to považuji za čest.

Brno, kde sestavuji kandidátku já, má 55 zastupitelů, tedy na kandidátku je třeba 55 osob, které mohou již koncem tohoto roku sedět v lavici Zastupitelstva města Brna a navrhovat, přesvědčovat, oponovat, hlasovat.

Ke většině velkých věcí vedou jednoduché cesty. Věřím, že mezi vámi, je spousta lidí daleko schopnějších a obratnějších, než jsou ti, co tam sedí dnes a pořádají duhové happeningy, místo práce zastupitele.

Časem se člověk učí a přizpůsobuje se prostředí a proto se nikdo nebojí toho, co bude po jeho zvolení. Zastupitelstvo je prvním krůčkem v politice a člověk má možnost pro své město, pro svoji rodinu a kamarády ve městě něco dobrého udělat. Být dobrým zastupitelem.

A pravděpodobnost, že budete zvoleni? Ta záleží na všech na kandidátce, která zatím není zaplněna. Záleží na schopnosti se prosadit a ukázat, že mám na víc, než ti, co tam jsou dodnes. Je to totéž, jako o parlamentních volbách. Buď nebudu volit vůbec a dám tím hlas těm, co tam jsou, nebo budu volit cizí lidi, nebo budu volit sebe, nebo kandidující kamarády. V Brně nešlo k volbám do zastupitelstva v roce 2014 celkem 189 859 voličů. Volilo jen 119 818 voličů. Zbytek seděl doma a tak vyhrálo nicnedělající Žít brno a Piráti. Je to stejné – když si například v Brně, které má 309 700 voličů, z oněch téměř dvouset tisíc nevoličů, řekne “půjdu zvolit Republikány” máme radnici plně pod vlastní kontrolou. Je to snadné. Snadnější, než si většina lidí myslí. Chce to jen jít volit a také jít se nechat zvolit a sám kandidovat. Pro cílevědomé a sebevědomé, schopné lidi, máme na kandidátce místa dost.

Do konce června je čas se rozhodnout, kam bude směřovat váš život a můžete udělat rozhodný krok, který jej zaručeně změní. Záleží na každém z nás, jak budeme v našem městě žít.

(převzato z Profilu)