V poslední době se vše v našich životech měří jen z hlediska ekonomiky, vše se přepočítává na peníze a člověk jakoby byl až jakýmsi podružným článkem řetězu. My lidé už nejsme lidé. Jsme lidský zdroj v řetězci podnikání a současně jsme v témže řetězci konečný spotřebitel, tedy zdroj příjmů pro podnikatele, obec, stát, rozpočet.

Když jsme v listopadu 1989 stáli na náměstích a měnili historii naší země, doufali jsme, že po komunistickém společenském vlastnictví výrobních prostředků bude privatizace řešením, které přinese zkvalitnění zboží. Avšak bohužel opak je pravdou.

V počátku devadesátých let byla řada lidí zklamána prvním efektem procesu pro běžného spotřebitele. Tím byl fakt, že mzdy zůstaly stejné jako za socialismu, ale ceny potravin začaly růst. Tehdy se to zdůvodňovalo různými způsoby a utahování opasků se stalo módním trendem. Věřilo se, že když se na 10 až 20 let uskromníme, vše se zlepší a tak nám to servírovala Klausova ODS. Podnikatelé v potravinářství bohatli a kvalita potravin se nezlepšovala, právě naopak. Cílem byl zisk za co nejmenších nákladů. Na časté poznámky lidí, že potraviny jsou špatné a obsahují často nahrážky, nám pak výrobci odpovídali tím, že řetězce tlačí na nízké ceny a výrobci jsou tak nuceni užívat levnějších polotovarů a nahrážek v potravinách. V té době obecně vládnul argument, že v Rakousku jsou potraviny mnohem dražší, protože jsou kvalitnější a lidé tam mají mzdy vyšší, protože mají vyšší produktivitu práce. A u této pseudoekonomické výmluvy zůstalo prakticky dodnes. ODS brzdila od roku 2006 do pádu své vlády v roce 2013 minimální mzdu a od té se odrážely mzdy i v soukromém i státním sektoru snad s výjimkou soudců a politiků ve státních funkcích.

Nízké mzdy nedovolovaly ceny na úrovni Rakouska, či Německa a tak jsme si zvykli jíst a pít věci, jejichž obsah byl jiný u nás v České republice a jiný v Německu a západní Evropě.

V mezičase sice docházelo k mírnému nárůstu mezd, avšak byla tu nová výmluva – dvojitá vlna ekonomické krize, která mzdy zbrzdila a mnohdy vrátila zpět na úroveň roku 1999.

Potraviny však začaly cenově růst. Přestaly se dovážet kvalitní věci z Británie, Německa a dalších zemí a začaly se pod stejnou značkou vyrábět v Polsku, ovšem opět v české podobě – klobásy bez masa, se sójovou výplní, drůbeží separáty, mleté kůže a dokonce drcené kosti. Chuť a barva se nahrazovaly chemikáliemi, bez kterých by vzhled i poživatelnost byla nesnesitelná. Drobným písmem čteme, že paštika obsahuje 25% vepřového masa a 10% jater a jen nový zákon nám dává vědět, že jsou tam i mleté drůbeží separáty a kůže.

Co je ovšem trestuhodné, že po dalších letech se ceny potravin v České republice srovnaly s cenami v Německu a Rakousku, ale kvalita se nepřiblížila ani omylem. Jen díky uměle stlačovanému kurzu Eura vychází českého spotřebitele nákup v Německu o něco dráž, než v ČR. Avšak naši čeští spotřebitelé jsou již náročnější a začali jezdit nakupovat do zahraničí, nebo u domácích malých farmářských výrobců, kde můžeme koupit například kvalitní uzeninu, vyrobenou tradičním způsobem, ovšem na úrovni cen našich západních sousedů. Avšak důchodci a lidé s menšími příimy si toto dovolit nemohou. Navíc je tu všudypřítomné působení soukromých exekutorů a český spotřebitel je slabý díky lichvářským exekucím, kde z bagatelního dluhu český soukromý exekutor udělá až dvacetinásobek výše dluhu a tak spotřebitelská síla je nízká. Kupní síla Česka je hluboko pod západoevropskou díky nízkým mzdám a díky téměř milionu exekucí ročně. Spotřebitelé jsou vháněni do nevýhodných půjček s PRSN kolem 250 % a výše, protože jinak by nejedli, nebo nemohli pořídit potřebný domácí spotřebič, když starý dosloužil a z české mzdy si člověk těžko koupí ledničku, tak jako například v USA či Švédsku.

Ani po 27 letech jsme se tedy nedočkali kvality zboží za svoji práci. Za práci, která je stejná, jako práce, kterou vykonávají naši rakouští sousedé. Ti ovšem jedí poctivé pečivo bez barviv a poctivé sýry a uzeniny. Sýry prodávané a českém trhu mají spíše chuť jakési umělé hmoty ve srovnání s kvalitními sýry, které jsou dováženy z Holandska, Rakouska a Německa. Avšak i zde už se setkáváme, že stejná značka pro východní trh, nese typické znaky – opět nahrážky a někde v miniaturním textu se už ani nedozvíme, že jogurty už se nevyrábí v Německu, ale v Polsku, že sýr už není vyprodukován v Holandsku, ale opět v Polsku. Avšak čteme, že výrobek je vyprodukován v EU.

Polsko na nás chrlí nekvalitní sýry, maso, čaje, kávu, dokonce ani prací prášky neobsahují stejné látky jako ty koupené v Německu. Ale co je zarážející, že pokud bychom dnes vrátili kurz Eura na 24,50 Kč,  pak by potraviny byly stejně levné, možná levnější právě v Německu a Rakousku a možná i ve Švédsku.

Ceny se tedy srovnaly, ale nahrážky a chemikálie zůstávají. Nenažranost obchodníků v České republice způsobuje spotřebiteli různá onemocnění, vlivem konzumace chemikálií, které bychom v tak vysokém množství vůbec neměli pozřít. Píše se o antibiotikách v mase, o vyplňovací hmotě různých masových a mléčných výrobků. Ze všeho nejhorší jsou tzv. nízkotučné výrobky. Vezměme si třeba jogurt. Pokud by opravdu obsahoval 1% tuku, nebo dokonce 0% tuku jak často slýcháváme v dotěrných televizních reklamách uprostřed filmů, pak tedy co činí jogurt s tak nízkým obsahem tuku tak hustým a zbarveným do mnohdy nepřirozeně bílé barvy? Totéž platí rovněž o mléku. Pokud by neobsahovalo zahušťovadla a barviva a obsahovalo by opravdu jen tak málo tuku, jak stojí na lahvi, či tertapakové krabici, pak by to byla vodová, řídká a nechutně zbarvená tekutina. Barvu a hustotu dodají – levné nahrážky. Je tedy otázkou, zda jsou nízkotučné potraviny skutečně tak zdravé. Pokud bych chtěl být cynický, pak zkutečně mohou člověka zeštíhlit. Ale ne nízkým obsahem tuku, ale těžkou chorobou, která člověku způsobí postupné vyhubnutí.

Potravinářstvím vládne opět byznys a hlavní jsou peníze. Zisk a zase zisk. Při nízkých mzdách vyrazit z lidí co nejvíc peněz za umělé potraviny plné éček, před kterými varují různé neziskovky, zabývající se kvalitou potravin, ale i odborná veřejnost v oblasti zdravotnictví a potravinářství.

Vláda však v této věci vůbec neuvažuje o jakékoliv nápravě. Naopak se k nám hrne zboží z Polska a trh nikdo nereguluje. Chybou je, že v parlamentu sedí deregulacemi posledlá  nemocná ODS, která syčí a protestuje kdykoliv, když uslyší slovo “regulace” v oblasti podnikání. Avšak nikdy už nepřemýšlí o tom, že v mnohých případech, jako lidské zdraví a výživa, by v oblasti podnikání v tomto oboru potřebovaly mnoho regulací, aby bylo ochráněno zdraví a životy spotřebitelů.

Nejsou to však jen potraviny, co trápí spotřebitele v ČR. Obchodní firmy dovážejí tuny košil a ponožek ze zemí s levnou pracovní silou a tak si často koupíme košili, či ponožky, které nejsou po trojím vyprání už použitelné. Vymizí barva, vytahají se nitě a celkově jsou tyto věci již nenostitelné a cílem je zase nový nákup.

Určitá forma vysoké spotřeby je samozřejmě zdravá pro celou společnost, ale pouze tehdy, pokud výroba by byla u nás v ČR a ne v Číně. To by ovšem vzrostly ceny a takto se můžeme točit dál. Otázkou ale je, proč jsme za 27 let nedokázali to, co sliboval Václav Klaus – dohonit Německo. Částečně se nám to podařilo – cenami. Ovšem po stránce mezd je to mizérie a to nehovořím o faktu, že dnes se mladí lidé zaměstnávají brigádami prostřednictvím pracovních agentur, kde nejenže dostávají méně peněz, ale nejsou někdy ani pojištěni a jejich starobní důchod je tedy v nedohlednu, i když pracují po brigádách. To už je ovšem jiné téma.

Ochrana spotřebitele v České republice je slabá. Zákony umožňují v případě poškozeného zboží až 30 dní na znalecký posudek, zda bylo zboží vadné z výroby, či zda jej poškodil spotřebitel. A z vlastních zkušeností vím, že spotřebitel vždy prohraje. Nakonec prodávajícímu ustoupí.

Poslední kapitolou jsou různí podomní prodejci energií a telekomunikačních služeb. Téma na dlouhé hodiny diskuse právníků i samotných obchodníků a spotřebitelů.

Vláda však ochranu spotřebitele jaksi opomíjí a občasné změny zákona jsou tradičně pouze kosmetickými úpravami, které neřeší podstatné problémy, které jsem popisoval výše.

Český občan pracuje stejně kvalitně jako Němec, či Holanďan a mnohdy déle. Jsme lidé jako oni. A máme právo jíst a pít poctivé potraviny bez nahrážek. Za svoji mzdu mám právo nosit košili, ze které nepoletují nitě po prvním vyprání i když košile stála přes 600 korun. Víme, že sice existují jisté orgány, které dohlíží na tyto věci, avšak efekt není nikde vidět a kontrolní orgány se zase musí řídit zákonem, jsme tedy zpět u odpovědného viníka situace – vlády a parlamentu – tvůrců zákonů.

Není vůle měnit věci k lepšímu, snad pro silnou lobby, působící na poslance a ministry a také na podstatný a nepřehlédnutelný fakt, že v parlamentu sedí podnikatelé, kterých se toto bezprostředně týká, jmenovitě Babiš a Okamura, kteří podnikají v mnoha oborech.

Okamura podniká od roku 1994, a to především v pohostinství a obchodu. Roku 1999 investoval devět milionů korun do spoluvlastnictví sítě restaurací (mimo jiné restaurace U Vejvodů). Jeho společníkem ve firmě Gastro-sport Praha s.r.o. byl podnikatel Jan Hájek, který byl později ve styku s kontroverzním podnikatelem Václavem Kočkou. Mimo ně spoluvlastní firmu Japa Foods, která se specializuje na prodej japonských potravin a módy. Také je spoluvlastníkem softwarové firmy Break2win a firmy zaměřené na gastronomii U Machtů.

Babiš je znám svojí společností Agrofert, kde síť vztahů různých firem se opět, mimo média, pohybuje také v potravinářství. A dnes známe často tabulky soukromých uzenářů a řezníků, kteří sdělují spotřebiteli “Tyto výrobky nejsou od Babiše”.

Co tedy čekat od takového parlamentu a vlády, kde sedí právě lidé, kteří na smetí, které jíme dnes a denně, vydělali miliardy korun? My jíme jejich nekvalitní produkty a oni se na nás usmívají s poslaneckých lavic.

Za svoji práci si zcela jistě zasloužíme nejen kvalitnější vládu a politiky v parlamentu, ale rozhodně zdravé, nezávadné a kvalitní potraviny, které bohužel známe jen z výletů do zahraničí.

Karel Fleischer
Místopředseda SPR-RSČ

Převzato z profilu.