Říká se, že státy nemají přátele, ale pouze zájmy. Opravdu to platí beze zbytku? Platilo by, kdyby šlo o neživé, bezduché útvary. Tak tomu ale není. Státy jsou naopak organismem velmi živým, už jenom proto, že jsou tvořeny lidmi. Evropské státy jsou státy národními a do jejich vzájemných vztahů se tedy nutně musí promítat vztahy mezi národy, které je tvoří. Není pravdou, že každý člověk má k jinému stejně blízko. S někým najdeme společnou řeč snadno a často, s jiným se zase neshodneme prakticky v ničem a nikdy. To, co platí pro jednotlivce, platí také pro celé národy, protože národ není definován pouze etnicky, či jazykově, jak se mnozí snaží tvrdit, ale zejména kulturně. V každé společnosti existují určité zvyklosti ve způsobu uvažování a chování každého jejího člena a dnes se stále jasněji ukazuje, že tyto obecné zvyklosti mohou být rozdílné natolik, že znemožňují mírové soužití v jednom prostoru. Entity, které stovky, či tisíce let procházely zcela odlišným vývojem, dospěly do jiné podoby a je nutné tento fakt vzít na vědomí.

Národy zemí V4 jsou si však velmi blízké. Po staletí žijeme ve stejném prostoru, máme stejnou víru, i podobnou historickou zkušenost. Ano; naše vztahy byly často velmi komplikované a mnohokrát jsme dokonce proti sobě vedli války; máme za sebou nepřátelství s naším polským sousedem, vedli jsme války s Rakouskem, složitým vývojem prošly i naše vztahy se Slováky a válčili jsme samozřejmě i s Maďarskem. To vše je pravda a nemá smysl tvrdit, že naše vzájemné soužití bylo vždy bezproblémové. Při tak dlouhé společné historii by něco takového by bylo nepřirozené.

Ano, vedli jsme proti sobě velké množství válek, které nás stály mnoho lidských životů... Mnohokrát jsme ale také bojovali bok po boku jako spojenci. Čelili jsme stejným hrozbám a slavili stejná, vítězství, truchlili jsme ze stejných porážek a stejně jako vlastní padlé jsme oplakávali i padlé našeho spojence. Po tisíciletí byly naše osudy těsně provázané a jsme proto spřízněni jistě také geneticky. Velkou částí evropských dějin jsme prošli každý zvlášť, ale její nemalou částí jsme také prošli společně, sjednoceni pod jednou korunou. I tehdy jsme však zůstávali svébytnými entitami. Můžeme se tedy vnímat, pokud ne jako bratři, tak alespoň jako bratranci. Je bohužel mnoho těch, kterým toto vnímání vadí a překáží...

Různé etapy našeho soužití samozřejmě musí v jednotlivých zemích střední Evropy vzbuzovat různé pocity. V Čechách a na Slovensku je například Trianonská dohoda vnímána určitě jinak než v Maďarsku a je to pochopitelné. Nyní však přišla chvíle definitivně prohlásit historii opravdu už jenom historií. Je čas přestat se ohlížet do minulosti, protože války minulé už nikdy nebudou znovu vybojovány. Je čas si vzájemně odpustit viny a nespravedlnosti, ať už skutečné, nebo domnělé, je čas dívat se vpřed, protože to, co nás dnes spojuje, je nesrovnatelně silnější než to, co nás kdy v minulosti rozdělovalo. Budoucnost našich národů a budoucnost Evropy stojí zato, abychom si podali ruce a objali se na znamení přátelství.

Dnes je moderní říkat, že nás čekají výzvy, ale to není pravda. Nic takového nás nečeká. Výzvy totiž můžeme přijmout, či odmítnout pouze v záležitostech, které nejsou životně důležité a toto slovo dnes politici používají jenom proto, aby zakryli vážnost okamžiku, aby nás uchlácholili. Ve skutečnosti před námi všemi nestojí žádné výzvy, nýbrž mnoho těžkých dní a nebezpečných střetnutí. Možná si to dnes ne zcela všichni uvědomují, ale pokud selžeme, tak nebude nikdo, kdo by nám jakkoli pomohl. Do Evropy, v případě jejího kolapsu, nikdy žádná humanitární pomoc nedorazí. Jediný, na koho se můžeme spolehnout jsme jenom my sami.

V minulém století jsme všichni učinili zkušenost se dvěma totalitami. Stále máme v živé paměti zradu, okupaci, vnucování cizí vůle i poručnictví mocných a asi také proto jsme na zradu, okupaci a vnucování cizí vůle tak citliví. Stále jasněji se ukazuje, že nebezpečí, která jsme už zvykli pokládat za minulá, jsou aktuální i dnes. Velcí neztratili nic ze své chuti porobit si menší, fanatismus a totalita neztratily nic za své nenávisti ke svobodě. Jsme svědky toho, jak ti, které nikdo nezvolil zpochybňují legitimitu vlády vzešlé ze svobodných voleb. Slyšíme, že máme být rozumní, či solidární, ale ve skutečnosti nám říkají, že máme být poslušní. Vidíme, že je snižována váha mandátu vycházejícího z rozhodnutí voličů na úkor jakéhosi vyššího dobra, jehož vykladači se nikomu nezodpovídají. Kolikrát jsme něco podobného už zažili a kolikrát jsme na to už krutě doplatili? A přesto se i dnes najdou tací, kteří tuto chybu opakují…

Navzdory všem, dnes tak módním, sebemrskačským hlasům tvrdím, že jsme v dějinách jednoznačně obstáli. Pořád existujeme, což není samozřejmostí. Pořád máme svoji zem, řeč, víru, způsob života, pořád zůstáváme národy. To vše pro nás uhájili naši předkové a totéž nyní musíme uhájit i my pro naše potomky. Jde, jako už několikrát v historii, o samotnou naši existenci a já věřím, že uspějeme. Ostatně; nic jiného nám ani nezbývá.

Na závěr bych chtěl, alespoň takto na dálku, pozvat maďarského premiéra, pana Orbána, na oslavu založení Československa. Chci jej pozvat nejen proto, že jeho boj za suverenitu vlastní země je zároveň i naším bojem, ale také proto, že vznik Československa je určitou částí maďarské společnosti stále vnímán rozporuplně. Jsem přesvědčený, že tuto kapitolu už musíme jednou provždy uzavřít, protože, jak už jsem uvedl, dnes je nesrovnatelně víc toho, co nás spojuje, než toho, co by nás mělo rozdělovat. To platí jak o jednotlivých evropských národech, tak o politických proudech. Naše kultura, naše dějiny, náš způsob života nejsou ani levicové, ani pravicové, ale národní, avšak současně evropské, nebo, chcete-li, křesťanské. To musíme mít na paměti tím spíše, že se dnes za Evropu schovávají právě ti, kteří ji nenávidí a usilují o její zničení. Už jenom proto, abychom se mohli dál svobodně hádat, zda je lepší jít vlevo, nebo vpravo (a nakonec jít středem) jim to nesmíme dovolit.