Vláda nechala vyhotovit nový překlad Istanbulské úmluvy a já se už nemůžu dočkat, až jej dostanu k nahlédnutí. Pokud se zcela zásadním způsobem nebude lišit od toho předešlého (a to jistě nebude), tak jediný skutečný účel tohoto dokumentu zůstane stejný. I nadále tedy nepůjde o snahu omezit násilí na ženách, jak se nám mnozí snaží nalhat, ale o snahu sebrat voleným zástupcům lidu velkou část moci a předat ji nikým nevoleným skupinám aktivistů, kteří tak získají další prostředky a vyšší legitimitu k útokům na nejdůležitější prvek naší společnosti – k útokům na rodinu. Ve stručnosti: Istanbulská úmluva je prvním krokem k zavedení další verze totality (vláda nikým nevolených skupin není ničím jiným) a dalším krokem v kulturní revoluci, jíž mnozí, a to vcelku oprávněně, říkají revoluce neomarxistická.

V uvedených souvislostech proto bude zajímavé sledovat, kdo všechno bude hlasovat pro schválení Istanbulské dohody. Je logické, že půjde o politické subjekty, které mají na zavedení nových pořádků zájem, a proto musí splňovat alespoň jedno z následujících dvou kritérií:

1. musí jít o neomarxistické kulturní revolucionáře

2. musí jít o ty, kdo ztrácí podporu voličů a posílení moci různých „neziskovek“ je jejich jedinou šancí, jak zůstat u moci.

Už dnes se tedy dá odhadnout, že pro Istanbulskou úmluvu budou hlasovat Piráti, kteří, jako sněmovní sekce pražské Kliniky bezezbytku splňují kritérium číslo jedna a prosazování dokumentů tohoto typu jejich hlavní politickou náplní. Pro mě, jako pro zakládajícího člena ČSSD, je však podstatné a smutné (bohužel ale nikoli překvapivé), že jedním z nejzuřivějších bojovníků za přijetí Istanbulské úmluvy bude pravděpodobně také ČSSD a bude tomu tak proto, že je jednou ze stran, které splňují dokonce obě výše zmíněná kritéria.

Sociální demokracie budovala a podporovala (samozřejmě z peněz daňových poplatníků) struktury nikým nevolených politických nátlakových skupin (pro něž se vžilo označení „politické neziskovky“) tak dlouho a tak usilovně, až tyto struktury vygenerovaly svůj vlastní politický projekt, který ČSSD zlikvidoval ještě dříve, než by to dokázala ona sama, i když na tom už několik let usilovně pracuje. Sociální demokracii se stalo totéž, co rodičům v pohádce o Otesánkovi – byla sežrána vlastním politickým dítětem. Nemám z toho radost, ale je potřeba říci, že v tom příběhu je nejen kus ironie, ale především spravedlnosti. Každý kdo dlouhodobě činil politické kroky, pro něž neměl podporu většiny společnosti, každý, kdo místo naslouchání vlastním lidem na ně bral karabáč, zatím vždy v historii nakonec dopadl špatně. ČSSD je v této pozici dnes a další strany budou následovat, jen co voliči zjistí, koho vlastně zvolili.

Tato pravda mě jako zakládajíciho (obnovujícího) člena z roku 1989 mrzí.